Úvahy Hanse Ulricha Grundera o učitelství, učitelích a jejich postavení ve společnosti

srpen 2022 Veronika Rodová, Karolína Dundálková, Tomáš Janík

Na podzim 2021 na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity hostoval profesor Hans Ulrich
Grunder, využili jsme situace a požádali jsme jej o rozhovor.

 

V čem podle vás tkví podstata učitelské profese?

V německy mluvících zemích bylo donedávna povolání učitele považováno za poloprofesi (Semi-Profession). Tento termín však nepovažuji za přesný, jelikož může být zavádějící. Profesionál je podle mého názoru ten, kdo je schopen se vžít do reálné situace jiné osoby a na potřebné odborné úrovni ji zpracovat. Teoreticky můžeme profese vymezit jako institucionalizované systémy interpretací a činností lidí schopných jednat v krizových situacích a odborně své jednání zdůvodnit^[1]. Myslím, že to platí i pro profesi pedagoga, protože i on uplatňuje systematizované profesní myšlení v obtížných situacích, zkrátka jedná profesionálně. Jádro učitelovy profesionality tvoří znalost pedagogických teorií a jejich uplatňování ve výuce. Učitelův výkon ‒ stejně jako výkon každého jiného profesionála ‒ nelze zjednodušit na kauzální vztah příčiny a důsledku: když udělám to a to, tak se stane to a to.

Problémem uznání učitelské profese je však to, že je učitelům přisuzován tzv. technologický deficit (Technologiedefizit)^[2], tj. stav, kdy jejich snažení vždy nevede k zamýšlenému cíli. Pokud předpokládáme, že pedagogické jednání není pouze účelové dle vzorce stanovení cíle ‒ volba metody ‒ očekávaný výsledek, tak pak je technologický deficit přirozenou součástí každé profese. Zároveň ale příslušníci různých profesí tuto skutečnost neradi připouštějí, je totiž přece riskantní přiznat, že vaše odborná činnost podléhá technologickému deficitu. Například lékaři pacientům říkají, že to, co dělají, je uzdraví. Léčba však nevede pokaždé k uzdravení. Mohou být zvoleny chybné postupy, které vyústí v těžké zdravotní následky. U právníků je to ještě zřetelnější. Proto mě mrzí, že z řady tradičních povolání je právě učitelská profese nejčastěji spojována s technologickým deficitem. Možná je to i proto, že profesní jednání pedagoga představuje široký komplex činností, dovedností a rozhodnutí, a tudíž si je učitel vědom, že jeho jednání je závislé na mnoha faktorech a jeho výsledky nemusí mířit k cíli rovnou, po přímé cestě.

 

Jak se tedy pozná dobrý učitel?

Dobře učí ten, kdo ovládá své učitelské řemeslo. Plánuje a vede takovou hodinu, ve které si žáci na základě efektivních vyučovacích procesů a v klimatu podporujícím učení osvojují relevantní obsahy. Při výuce se neomezuje na pár metod, ale své postupy promýšlí na základě reflexe z pedagogicko-psychologického, oborového i didaktického hlediska. Dobrý učitel je schopen používat vyučovací metody smysluplně dle učebních osnov, pedagogicko-psychologického uvážení, didakticky správně a s ohledem na předchozí znalosti a zkušenosti žáků při učení.

Se střednědobým a dlouhodobým plánem uvažuje o složitých učebních obsazích v kontextu reálného života a izolovaně je potom zpracovává. Odděleně od okolního světa, ale ne vzdáleně od reálného života se věnuje dětem v institucionalizovaném výchovně-vzdělávacím prostředí. Podle mého názoru škola nepotřebuje dobré učitele. Stačí nebýt špatným učitelem. Zbaví nás to dlouhého seznamu požadovaných vlastností dobrého učitele, který známe po staletí, protože ten učitele jen zatěžuje. Myslím, že kdyby bylo více dobrých učitelů, byl by obraz učitele pozitivnější a profesní prestiž učitelů by byla vyšší.

„Učitel, který není špatný“ je vyučující, který je moderátor vyučovacího a učebního procesu i poradce při učení. Snaží se vyvarovat didaktických a komunikačních chyb, věcných chyb, chyb v zadání úloh a kladení otázek, v organizaci výuky, ve vedení žáků, při kontrole jejich výkonu, v motivování žáků, v udělování odměn a trestání či při volbě výukových metod a používání didaktických prostředků. To všechno jsou úskalí, na kterých může ztroskotat a být kvůli tomu považován za špatného učitele.

 

Do jaké míry se změnila role učitele za posledních dvě stě let?

Změnila se dramaticky! Připomenu jen ty nejvýraznější změny. Na počátku 19. století ‒ především na venkově ‒ byli učitelé „krotitelé“ obrovských skupin dětí, které učili nacpané v jedné školní třídě. Výuka učitele byla zaměřena na čtení a zpěv. Děti se učily nazpaměť žalmy, pasáže z Bible nebo z katechismu. Učitel chodil mezi lavicemi a nechal děti opakovat, co se nazpaměť naučily. Pokládal otázky a hodnotil, co bylo předneseno. Na počátku 19. století došlo k rozvoji systému vzdělávání učitelů, vznikly tzv. Ecoles Normales, což byly instituty pro přípravu učitelů základních škol. S tím přišel i nový způsob výuky – frontální výuka. Učitel se nezaměřoval na jednotlivce, ale oslovoval všechny děti najednou. Zprostředkovával učební obsahy a ověřoval, do jaké míry jsou žáci schopni je reprodukovat.

Na konci 19. století se stala terčem kritiky Herbartova teorie formálních stupňů vyučování^[3] – školští reformátoři požadovali aktivní didaktiku a flexibilní používání výukových metod přiměřených dětem a odpovídajících oboru. S příchodem 20. století se pozice učitelů změnila, stali se průvodci žáků při učení, motivovali je a podporovali. Žáci měli s učivem pracovat co nejsamostatněji, v různých organizačních formách výuky, tj. při práci ve dvojicích, ve skupině, v rámci diskuse celé třídy apod. Vedlejší účinek tohoto vývoje spočíval v tom, že učitelé ztratili do jisté míry kontrolu nad učebním obsahem ve prospěch materiálů, které žáci sami vytvářeli a upravovali, což vidíme např. u Marie Montessori nebo u Celestina Freineta. Během 20. století začali učitelé používat nová média, ať už to byla školní tiskárna, rádio, televize, video, počítač či internet. Vidíte, že to jsou ohromné změny.

Cesta kantorů na pozice profesionálů byla trnitá. Důležitou roli přitom hrály ženy – učitelky. Zejména je tomu tak na základních školách, kde ženy v roli učitelek převažují. Ženy – učitelky, mezi něž patří i učitelky mateřských škol, se tak staly nepostradatelnou skupinou pedagogů ve školském systému.

 

Silný hlas, který má určitou trvalost v čase a přispívá tak ke vnímání učitele společností, přichází z umělecké oblasti. Jaký je podle vás obraz učitelů v literatuře, populární hudbě nebo ve filmu?

Společenské vnímání učitelů je velmi různorodé. V ideálním případě je dětmi – ale i dospělými – chápán učitel jako vzor. Přítel a podporovatel žáků, zprostředkovatel vzdělání. To zahrnuje spíše společenskou roli učitele. Ale učitelé jsou lidé a mají lidské vlastnosti. Proto jsou někdy vnímáni jako pedanti, jako ti, co zneužívají svou moc. Je zajímavé, jak často je obraz učitele v literatuře, ve filmu, v hudbě nebo i v reklamách či kabaretu karikován, škola a učitelé jsou zobrazováni v negativním světle. Často se setkáváme s tím, že je umělecký obraz negativní a skeptický. Možná je to proto, že budoucí umělci nebyli žáci, kteří to měli ve škole snadné. Můžeme se setkat se satirou, ironií, sarkasmem či dokonce s cynismem. Obraz školy v literatuře je kritický, často plný roztrpčení a nenávisti. S trochou nadsázky lze říci, že autoři jsou vůči škole až neuroticky-agresivní.

Zde bych s trochou nadsázky situaci přirovnal k westernu, kde proti sobě učitelé a žáci stojí jako hrdinové a bandité a vytrvale spolu bojují. Pálí po sobě, provádějí si různé naschvály. Nakonec přichází hodina H, Highnoon, „pravé poledne“, kdy dojde k zúčtování. Takový okamžik představuje zkoušení, například v podobě maturity, kdy dojde k prohře, nebo k vítězství. Autoři přitom často vycházejí ze svých zkušeností se školou, přičemž používají rozličné literární formy a expresivní motivy. Negativní akcent takového pohledu na školu je zaměřený především na učitele. Literární texty jsou proto obzvláště vhodné k analýze obrazu učitele a k diskusi o tom, co dělá profesionálně jednajícího učitele dobrým učitelem. Je třeba ale zdůraznit, že postavy učitelů v románech, karikaturách, filmech či hudbě jsou vymyšlené. Jsou to fiktivní obrazy umělcovy imaginace. Jsou často velmi kritické, ale je strhující je číst, protože představují bohatý zdroj inspirace a námětů k přemýšlení o této problematice. Témata deziluze a deprivace často fungují autoterapeuticky pro samotné autory.

Tak například už na konci 18. století v německy psané literatuře zkoumal Karl Philipp Moritz myšlenku smysluplnosti školy v autobiografickém románu Anton Reiser (1785‒1790). Popisuje zde zoufalství duše dospívajícího, hovoří o ochromení či dokonce o zničení duše.

(Komentář redakce: Hlavním hrdinou je muž z chudé rodiny, který hledá cestu, jak se vymanit z maloměšťáckého světa svých rodičů. Ti nemají pro syna pochopení a potlačují jeho individualitu. Sledujeme vzdělávací pouť hrdiny od žáka v latinské škole přes učně v kloboučnické dílně a jeho pokus o sebevraždu jako reakci na těžkou dřinu. Otec jej nakonec posílá do bezplatné školy, kde v sobě chlapec objeví touhu studovat, a tak pokračuje jako stipendista na gymnáziu. Nakonec se přidává k divadelní společnosti, ale ani zde nenachází spokojenost. Román ukazuje psychický vývoj mladého člověka, jeho boj se společenskými klišé, snahu o naplnění vlastních ambicí i nebezpečí hrozby morálního úpadku. V románu jsou karikovány tradiční pedagogické přístupy a kritizována přehnaná psychická citlivost hrdiny (https://de.wikipedia.org/wiki/Anton_Reiser).

Dalším kritikem učitelů a výchovných přístupů je bezesporu Frank Wedekind, který působivě vylíčil tragédii mladých lidí na prahu dospělosti ve hře Probuzení jara (Frühlings Erwachen, 1891). Škola je zde zobrazena jako místo, kde hrdinové vyjadřují svoji nevoli vůči autoritám.

(Komentář redakce: Hra patří mezi nejvýznamnější díla moderního německého divadla, její téma je láska a otázky lidské sexuality v konfrontaci se společenským pokrytectvím a prudérnosti školského systému. Ve své době vzbudila značný rozruch a byla dokonce zakázána. Děj se odehrává na malém německém městě a nevyhnutelně spěje k tragédii. Hlavními hrdiny jsou studenti chlapeckého a dívčího gymnázia. Melchior Gabor patří k výborným žákům a jeho rodiče jsou ve vztahu k synovi poměrně liberální. Jeho spolužák a přítel Moritz Stiefel je rebel, patrně také v důsledku tvrdých výchovných trestů svého přísného otce. Hlavní dívčí postavou je studentka dívčího gymnázia, Wendla Bergmanová, jejíž matka je citově chladná a úzkoprsá, úzkostlivě se vyhýbá narážkám na sexuální téma, přestože Wendlina spolužačka je obětí sexuálního zneužívání svým otcem. Moritz, ač je velmi bystrý, ve škole propadl a ze zoufalství spáchá sebevraždu. Mezitím se Wendla sblíží s Melchiorem, otěhotní, ale není si svého stavu vědoma. Mezi Moritzovými věcmi je nalezena slohová kompozice, která otevřeně pojednává o vztahu mezi pohlavími a o plození dětí. Jejím autorem je Melchior a je proto vyloučen ze školy. Matka ze strachu před společenskou ostudou odvede Wendlu k andělíčkářce. Potrat se ale nepovede a Wendla umírá. Melchiorovi rodiče se dozví, že jejich syn přivedl Wendlu do jiného stavu a pošlou jej do polepšovny. V polepšovně se Melchior popere s ostatními chovanci, protože mu vzali Wendlin dopis, z něhož se konečně dozví, že s ním Wendla čeká dítě. Rozhodne se utéct, aby mohl dítě společně s Wendlou vychovávat. Při návratu do města zjistí, že oba, Moritz i Wendla jsou mrtví (https://www.aura-pont.cz/scenar/probuzeni-jara).

Naproti tomu stojí trpký a hloubavý text Heinricha Manna Profesor Neřád čili Konec tyrana (Professor Unrat oder das Ende eines Tyrannen, 1905) pojednávající o maloměstském profesoru Raatovi, který tyranizuje své studenty, čímž si u nich vyslouží přezdívku Unrat (Neřád)^[4]. Povídka Rainera Maria Rilkeho Hodina tělocviku (Die Turnstunde, 1902)^[5], nebo román Zmatky chovance Törlesse (Die Verwirrungen des Zöglings Törless, 1905) Roberta Musila jsou biograficky podložená díla a zachycují život kadetů v internátní škole. Popisují vztahy mezi studenty včetně šikany, první sexuální zkušenosti, jejich morální tápání a střety s konvencemi společnosti. Současný román Žirafí krk (Der Hals der Giraffe, 2011) autorky Judith Schalansky představuje zahořklou gymnaziální profesorku Inge Lohmarckovou, která psychicky týrá své žáky.

Také hudebníci jsou ke škole a učitelům kritičtí. Snad každý zná refrén „we don’t need no education“ ze skladby Another Brick in the Wall z alba The Wall (1979) britské skupiny Pink Floyd, kde kapela přináší velmi negativní obraz britské školy.

(Komentář redakce: Klip k písni ukazuje učitele jako frustrované a sadistické kreatury, které žáky ponižují a zesměšňují. Škola je vyobrazena jako tovární pásová mašinérie, která žákům nasazuje masku, bere jim identitu tváře, a nakonec je semele v obřím mlýnku na maso. Skladba končí vzpourou, kdy žáci masky strhnou a začnou ničit vybavení školy. Nakonec školu zapálí a vyděšené učitele vlečou k ohni. Píseň Another Brick in the Wall vznikla jako vzpomínka baskytaristy Rogera Waterse na dětství. Skládá se ze tří částí: pochmurná (Part 1), protestující (Part 2) a destrukčně agresivní (Part 3). Učitelku, s jejíž třídou byl klip natočen, vedení školy propustilo, a píseň nesměla být po určitou dobu hrána v rozhlase (https://www.youtube.com/watch?v=qs35t2xFqdU). 

V případě hip hopu se setkáváme s neméně temným obrazem učitelů, například v rapové písni Oh Shit, Frau Schmidt (1997) německého rappera přezdívaného Der Wolf nebo Halt's Maul (1999) německé skupiny Die 3. Generation. I zde zaznívá téma povýšenosti učitelů, která pramení z jejich nadřazené pozice.

Škola a její učitelé, jak vidíme, představuje lákavé téma, se kterým umělci vstupují na literární pole a vyjadřují svou zkušenost se školou, kde jako děti trpěly. Představa učitele jako nepraktického suchara bez smyslu pro humor, kterému chybí takt a může být i agresivní, je poměrně oblíbená. Autoři, přes svou kritičnost někdy projevují i soucit, uvědomují si, jak náročné učitelské povolání je.

 

Umění ale také nabízí pozitivní obrazy školy a učitelů. Které jsou pro vás důležité? Můžete zde nějaké zmínit?

V beletrii a filmu se s takovými obrazy setkáváme často. Řada filmů, které bych zde rád zmínil, vychází z knižní předlohy. Například několikrát zfilmovaný příběh láskyplného učitele anglické internátní školy pochází z pera Jamese Hiltona Goodbye Mr. Chips (1934)^[6]. Novela První učitel (Первый учитель, 1961) Čingize Ajtmatova^[7] inspirovala ruské filmaře ke stejnojmennému filmu vykreslujícímu strastiplné začátky mladého rudoarmějce, který je po skončení občanské války vyslán do východní stepi, aby v zapadlé kyrgyzské vesnici založil školu. Podobně pak s problematikou mezikulturního nedorozumění se musí také vypořádávat postava učitele v románu tureckého spisovatele Ferita Edgüa, který byl v roce 1983 uveden na filmovém festivalu v Berlíně pod názvem A Season in Hakkari (Hakkâri'de Bir Mevsim)^[8]. Za zmínku též stojí autobiografický, posmrtně vydaný román První člověk (Le premier homme, 1994) pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu Alberta Camuse. Ten zde vzpomíná na svého učitele ze základní školy, líčí, jak jej podporoval v začátcích jeho spisovatelské dráhy^[9]. Stejnojmenný film na motivy knihy natočil Gianni Amelio v roce 2011.

Ve francouzsko-švýcarském filmu Slavíci v kleci (Les Choristes, 2004) také najdeme výraznou postavu učitele, který chápe a podporuje své žáky.

(Komentář redakce: Hlavní dějová linie filmovými kritiky i diváky oceňovaného filmu se odehrává v roce 1949, kdy Clément Mathieu nastoupí jako vychovatel na internátní chlapeckou školu pro problémové žáky. Tyranský ředitel školy se domnívá, že na žáky platí jen přísnost a tresty. Mathieu hledá cestu k nápravě svých svěřenců jinak. I když umí projevit svou autoritu, dokáže s problémovými chlapci soucítit. Využije svůj hudební talent a začne je učit zpívat, založí pěvecký sbor. Žáci si díky tomu učitele oblíbí a jejich kázeň se začne zlepšovat. Mathieuovým protihráčem je Pierre Morhange, který má výjimečný pěvecký talent, ale patří k nejproblémovějším žákům. Mathieu navzdory překážkám k němu hledá cestu a snaží se rozvíjet jeho talent (https://www.fdb.cz/slavici-v-kleci-les-choristes/ /popis-obsah/38692).

S pozitivním obrazem učitele se setkáváme také ve francouzském filmu Mezi zdmi (Entre les murs, 2008). Děj se odehrává na střední škole na pařížské periferii. Učitel vede s žáky dialog a uplatňuje neobvyklé výchovné metody. Film byl natočen podle autobiografického románu Francoise Bégaudeaua.

A nesmíme zapomenout na ženy! Pozitivní, ale do jisté míry i ambivalentní^[10] obrazy žen ‒ učitelek můžeme vidět například ve filmech Děvčata v uniformě (Mädchen in Uniform, 1933/1958) dle divadelní hry Christy Winsloevé z roku 1930, Nejlepší léta slečny Jean Brodieové (The Prime of Miss Jean Brodie, 1969) podle knižní předlohy Muriel Sparkové z roku 1961, nebo v osobě Very Loeweové v německém televizním filmu Svenovo tajemství (Svens Geheimnis, 1994). Nejednoznačnou postavou je také čtyřicetiletá profesorka klavíru, učitelka na konzervatoři, Erika Kohutová ve filmu Pianistka (La pianiste/Die Klavierspielerin, 2011) rakouské autorky Elfriede Jelinekové. Snad nejznámější z této kategorie je americký film inspirovaný skutečnými událostmi, Nebezpečné myšlenky (Dangerous Minds, 1995), kde se učitelka po peripetiích s problémovými studenty stává hrdinkou a získává si jejich zájem. Její neobvyklé metody se však stávají terčem kritiky ředitele a kolegů.

Podobně protichůdné jsou i obrazy mužských protějšků jakožto hlavních filmových protagonistů. Příkladem může být osoba Johna Keatinga v americkém filmu Společnost mrtvých básníků (Dead Poets Society, 1989) dle románu Nancy H. Kleinbaumové či osoba trpělivého učitele Georgea Lopeze ve francouzském dokumentárním filmu Být a mít (Être et avoir, 2002).

(Komentář redakce: Film Společnost mrtvých básníků je dalším příkladem filmu o učiteli, který si netradičními výukovými metodami získá srdce svých žáků a čelí přitom kritice kolegů a vedení školy. Tématem filmu je také morální odpovědnost učitele za myšlenkové probuzení svých svěřenců. Děj se odehrává v roce 1959 na Weltonově akademii, prestižní chlapecké škole, která je považována za „líheň budoucích vůdčích osobností Ameriky“, kde vládnou konzervativní hodnoty a tradiční přístup k výuce. Sem přichází učitel angličtiny, John Keating, kterého hraje Robin Wiliams. John si své žáky získá způsobem výuky, přístupem k poezii i k životu vůbec. Na úvodní hodině se žáků ptá, zda někdo zná báseň Kapitáne, můj kapitáne. Nikdo se nepřihlásí, ukáže se, že nikdo neví, že je to báseň Walta Whitmana o Abrahamu Lincolnovi. John studenty vyzve, aby vytrhli předmluvu z učebnice poezie. Vyskočí na katedru a ptá se jich, proč zde stojí. Odmítne provokativní návrh jednoho z mladíků, že je to proto, aby si připadal větší: „Vylezl jsem na stůl, abych nezapomněl, že na vše je třeba hledět odlišným způsobem. Odsud vypadá svět jinak. Nevěříte mi?“ Vyzve chlapce, ať jej následují a podívají se na třídu z katedry. Podporuje je v hledání „vlastní nové cesty“, dodává jim odvahu být sami sebou, což nakonec vede u jednoho z žáků k tragédii. Režisérem je Peter Weir, film získal Oscara za filmový scénář (www.fdb.cz/film/spolecnost-mrtvych-basniku-dead-poets-society/popis-obsah/19499).

 

Jak se pedagogika vypořádává s negativním pohledem umělců na učitele?

Pedagogika se k problematice profesionality učitelů staví umírněněji, vidí ji v kontextu a v profesních souvislostech, systematičtěji než například autoři románů. Zatímco obraz umělců bývá konkrétní a často trpký, odborníci na pedagogiku dávají přednost vyváženému, neagresivnímu a tím pádem i neutrálnímu pohledu na učitele. Z negativních obrazů učitele v literatuře, filmech či hudbě však mohou vzejít náměty k profesionalizaci pedagogického jednání. Negativně pojaté příklady postav učitelů tak mohou být přínosné, mohou pozitivně přispět k profesionalizaci učitelů, mohou téma obohatit. Znamená to však, že člověk se nenechá negativně smýšlejícími autory demoralizovat a záporné obrazy učitelů produktivně využije v profesní přípravě. Například tak, že přemýšlí nad postavami učitelů z románů či filmů, kteří nevhodným způsobem komunikují se žáky, třeba sarkasticky komentují jejich odpovědi. O takových situacích diskutuje se „špatnými učiteli“ z praxe, kteří se sami podobných chyb dopouštějí. Společným řešením je pak nalezení cesty k přiměřenému chování, které by mohlo být žáky a jejich rodiči vnímáno pozitivně.

Syntéza oborových obsahů, oborové a obecné didaktiky a metodiky vyučování vyžaduje rovnováhu mezi strukturou, institucí, osobami a obsahem. Profesionalizace vyučovací praxe – s ohledem na mnoho negativních a málo pozitivních obrazů učitelů – by měla být založena na záměrném rozvoji diskurzivního a praktického uvědomění^[11]. Analýza těchto obrazů učitele by pomohla si uvědomit vlastní pozici učitele ve školním prostředí. Často nadnesená literární, hudební a karikaturující pojetí kantorů provokují, ale zároveň slouží jako užitečné náměty k profesionalizaci. Jakmile nebudou ve školách žádní špatní učitelé ‒ sice ne jen dobří, ale hlavně ne špatní ‒ může se obraz učitelů a jejich prestiž okamžitě začít zlepšovat.

Tuto myšlenku bychom mohli uplatnit i v českém prostředí. Stejně jako v jiných zemích musí i čeští pedagogové vyvracet negativní stereotypy o učitelích. Musí pracovat na svém pozitivním obrazu, image, a obhajovat ji navenek.

 

Výběr z publikační činnosti

Grunder, H. U. (1993). Seminarreform und Reformpädagogik. Bern, Frankfurt am Main: Lang.

Grunder, H. U. (1996). Utopia. Die Bedeutung von Schule, Unterricht und Lernen in utopischen Konzepten. Baltmannsweiler: Schneider Verlag.

Grunder, H. U. (1998). »Wir fordern alles». Weibliche Bildung im 19. Jahrhundert. Grafenau: Totzdem Verlag.

Grunder, H. U. (1998). Sozialisiert und diszipliniert. Die Erziehung ‘Wilder Kinder’. Baltmannsweiler: Schneider Verlag.

Grunder, H. U. (ed). (1999). ‚Der Kerl ist verrückt!’ Das Bild der Lehrkraft in der Literatur und in der Pädagogik. Zürich: Verlag Pestalozzianum.

Grunder, H. U. (ed.). (2005). „Und nun endlich an die Arbeit!“ Fremdbilder und Professionalisierung im Lehrerberuf. Hohengehren, Baltmannsweiler: Schneider Verlag.

Grunder, H. U. (ed.). (2006). PrimarlehrerIn der Zukunft. Hohengehren, Baltmannsweiler: Schneider Verlag.

Grunder, H. U. (2007). Unterricht. Verstehen, planen und gestalten, beobachten und reflektieren. Hohengehren, Baltmannsweiler: Schneider Verlag.

Grunder, H. U. (2007). Anarchistische Erziehung als libertäre Reformpädagogik. Baltmannsweiler: Schneider Verlag.

Grunder, H. U. (2013). Nachhilfe. Eine empirische Studie zum Nachhilfeunterricht in der deutschsprachigen Schweiz. Bad Heilbrunn: Verlag Klinkhardt.

Grunder, H. U. (2015). Schulreform und Reformschulen. Bad Heilbrunn: utb/Verlag Klinkhardt.

Grunder, H. U. (2017). Mythen, Irrtümer, Unwahrheiten – Essays über das ‚Valsche‘ in der Pädagogik. Bad Heilbrunn: utb/Verlag Klinkhardt.

Grunder, H. U. (2017). Disziplin und Strafe in Familie und Schule. Theoretische Hintergründe, bildungshistorische Perspektiven, aktuelle Sachverhalte. Baltmannsweiler: Schneider Verlag.

Grunder, H. U. (2020). Škola to zařídí… Přání, touhy a požadavky adresované škole. In T. Janík (ed.), Mýty, omyly, nepravdy. O chibách ve vzdělávání a pedagogice (s. 15–29). Edice Reflexe. Brno: MU.

Grunder, H. U. (2021). Schul-Sachen. Gegenstände von gestern und heute aus dem Schulmuseum. Bern: Pia Lädrach.

Grunder, H. U. (2021). Ein Beitrag zur Materialität von Bildung, Schule und Unterricht. Hohengehren, Baltmannsweiler: Schneider Verlag.

 

Vysvětlivky k textu

^[1] Podle sociologického slovníku pojem profese (lat. professiō, ōnis, f. ‒ veřejné přiznání; projev, osvědčení; ohlášení; provozování živnosti, živnost, zaměstnání) ‒ česky povolání ‒ představuje součást společenské stratifikace, je vymezen vztahem k pracovním rolím. Souvisí se společenskou prestiží v podobě společenského vlivu, který například určuje výše příjmů. Určujícím jmenovatelem profesních rolí je omezený a regulovaný přístup k jejich výkonu (např. advokátem nebo lékařem se může stát jen ten, kdo úspěšně absolvoval předepsaný studijní program na vysoké škole, strávil určitou dobu jako elév, koncipista či sekundář na praxi v příslušné oblasti, příp. se podrobil dalším zkouškám, stanoveným zákonem). Výrazným rysem profesní komunity je velká míra samosprávy, včetně kontroly, a profesionální etika (morální kodex), který je přísnější než požadavky kladené na průměrného člena společnosti. Příčinou je nebezpečí, že by profesionál mohl zneužít moci nebo autority, kterou mu daná profese zaručuje (https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Profese, poznámka redakce).

^[2] Pojem technologický deficit souvisí s oblastí obchodu. Nastává, když země není schopná vyvinout vlastní technologii nebo přizpůsobit cizí technologii, aby ji mohla včlenit do výrobků a služeb, které nabízí (https://sk.economy-wiki.com/11032567-technological-deficit, poznámka redakce).

^[3] Johann Friedrich Herbart (4. května 1777 ‒ 14. srpna 1841) byl německý filozof, psycholog a pedagog. Je autorem pedagogického systému, který vycházel z psychologických poznatků. Za základ psychických funkcí označil představu. Zaměřoval vyučovací postupy na rozvoj pozornosti a zájmu žáků, je autorem řady didaktických doporučení. Vypracoval teorii stupňů vyučování, která se stala všeobecně uznávanou, 1. stupeň, pojmenoval jasnost, podstatou je zahloubání se do učiva ve stavu klidu. Z didaktického hlediska jde o výklad nového učiva, který je předpokladem vytváření představ, 2. stupeň nazval asociace, což je zahloubání ve stavu pohybu, minulé učivo se propojuje s představami, které žák nabyl dříve při četbě knih, v životě apod. Tento stupeň má podobu rozhovoru, při kterém dochází ke spojení starého učiva s novým, 3. stupeň označil jako systém, kdy jde o vyvození závěrů, definic a pravidel, tj. zobecnění, 4. stupněm je metoda, kdy jsou nové poznatky využity v praxi. Z didaktického hlediska jde o různá cvičení. Stupně jsou označovány jako formální, neboť představovaly univerzální schéma pro jakýkoli obsah učiva i věk žáků).

^[4] Poznámka redakce: příběh váženého občana, profesora střední školy, jenž propadne kouzlu dívky lehkých mravů, za kterou jej přivedou jeho studenti, byl několikrát zfilmován, nejznámější je asi hollywoodská adaptace Modrý anděl (1930) v hlavní roli s Emilem Janinngsem a Marlene Dietrichovou.

^[5] Česky povídka vyšla jako součást výboru díla R. M. Rilkeho s názvem Tichý doprovod a jiné prózy (2013).

^[6] Česky vyšla pod názvem Sbohem, pane profesore v roce 1946. Postavu profesora ve filmovém zpracování ztvárnil např. Peter O´Toole (1969) nebo Martin Clunes (2002).

^[7] Česky vyšla v roce 1962.

^[8] Obdržel zde cenu Stříbrného medvěda.

^[9] Jde o fragment autobiografického textu, který vyšel posmrtně, jeho rukopis byl nalezen na místě autonehody, při které Camus zemřel. Autor v něm hledá příčiny nesvárů mezi Araby a Francouzi. Hlavním hrdinou je Francouz Jacques Cormery, který se vrací do rodného Alžírska a pátrá po své minulosti. Výrazným znakem románu je podrobné a realistické líčení Cormeryho ‒ vlastně Camusova ‒ dětství (https://cs.wikipedia.org/wiki/Albert_Camus).

^[10] Ambivalentností je zde myšleno dvojí vnímání postavy – postava učitelky je sice kladná (přináší dobro, chce vyřešit problémovou situaci), avšak zároveň i určitým způsobem kontroverzní, např. pro originální výukové a výchovné metody, názory a životní postoje, které nejsou pochopeny okolím (poznámka redakce).

^[11] Diskurzivním uvědoměním je myšleno uvědomění si vlastních jazykových kompetencí. Praktické uvědomění chápeme jako uvědomění si vlastních schopností vyučovat a uvažovat v didaktických a pedagogicko-psychologických souvislostech.

Prof. em. Dr. Hans Ulrich Grunder vystudoval učitelství pro střední školy, později pedagogiku, etnologii a žurnalistiku. V roce 1978 založil alternativní školu „Freie Volksschule“ (Svobodná základní škola) v Bernu a byl jejím ředitelem (škola čítala 120 dětí od mateřské školy po 9. třídu, zaměřovala se na problematiku společného vzdělávání, projektového vyučování, demokracie ve škole nebo spolupráce s rodiči). Působil na univerzitách v Bernu, Tübingenu a v Basileji, kde byl od roku 2015 ředitelem Institutu pro vědy o vzdělávání a od roku 2019 emeritním profesorem pedagogiky. V současnosti působí jako člen nadační rady muzea školy ve švýcarském Bernu.