Baskicko – země plná překvapení

17. 8. 2020 Pavla Brixí

V únoru 2020 jsem měla v rámci projektu Erasmus+ KA1 příležitost stínovat učitele ve Španělsku – v jedné z baskických škol. Naše škola – ZŠ Velvary – je v posledních dvou letech zapojena jak do projektu Erasmus+ KA1 (vzdělávací mobility v zahraničí), tak do projektu Erasmus+ KA2 (partnerská spolupráce a výměna zkušeností mezi školami)[1], díky nimž mělo mnoho učitelů možnost stínovat své kolegy na školách v různých zemích nebo se účastnit vzdělávacího kurzu dle svého vlastního výběru.

Baskickou republiku jsem si představovala jako zaostalou zemi, poničenou po řádění ETA (Euskadi Ta Askatasuna), jež byla považována za teroristickou organizaci bojující proti autoritativnímu režimu generála Franca až do roku 2018. To bylo v podstatě jediné, co jsem o této zemi věděla a pamatovala si ze zpráv, které jsem jako malá slýchala v Televizních novinách. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se  ocitla ve vyspělé zemi s nádhernou architekturou, s krásnými čistými moderními městy a úchvatnou přírodou. Začala jsem se těšit na školu, ve které jsme následující den měli začít „stínovat“ v rámci projektu Erasmus+ KA1. Hlavního koordinátora projektu Josého Luise jsem již dobře znala, seznámili jsme se v rámci jiného projektu Erasmus+ ve Finsku, a díky němu jsme dostali i tuto příležitost. Hodně mi o škole a o své práci vyprávěl, ale to, co jsem viděla další den, předčilo má očekávání.

Bylo krásné slunné, ale lehce mrazivé ráno. Do školy jsme šli (já, ředitel naší základní školy a dvě další učitelky) nádhernou alejí vzrostlých platanů tyčících se k nebi. Čím blíže jsme byli škole, tím více lidí proudilo naším směrem. Mladí na kolech, ve skupinkách živě se bavící děti různých barev pleti, maminky s kočárky, babičky a dědečkové doprovázející svá vnoučata, všichni vstříc vzdělávání.

„Carmelitas Sagrado Corazón“[2] je obrovská 125 let stará krásná budova školy (viz obrázek 1) s kapacitou 1250 míst pro děti ve věku od 2 do 18 let. Zahrnovala všechny stupně vzdělávání od jeslí, mateřské školky přes první a druhý stupeň, až po střední školu s přírodovědným, technologickým, humanitním nebo sociálním zaměřením.[3] Škola byla založena roku 1894 katolickým řádem karmelitánů s jasným cílem: vyhovět sociálním potřebám obyvatel Vitorie a poskytnout morální a akademické vzdělání dívkám. Vzdělávací systém „Vedruna“[4] byl založen na lásce a soucitu, na hodnotách každé osoby, jejím sebevědomí a možnostech, ve smyslu oddanosti a solidarity usilující stále o vyšší cíle. Měla jsem pocit, že tahle původní myšlenka byla cítit v každém koutu školy ještě dnes. Nedokážu říct přesně proč, ale celkově na mě atmosféra škola působila úplně jinak než ta naše. Byla volnější, ne tak oficiální,  lidé se usmívali, učitelé mezi sebou ráno živě komunikovali, bavili se i se žáky, navazovali s nimi kontakt mnohem častěji, než to děláme my, řada rodičů doprovázela své děti až do školy, zatímco u nás by už dávno byli vykázáni. Měla jsem pocit, že si všichni byli tak nějak blíž. Byl to ale jen první pocit.

                  Obrázek 1. Vitoria – Gasteiz - Carmelitas Sagrado Corazón. Autor Pavla Brixí.

První problém, který jsme zaznamenali, bylo zdravení. V Baskické republice jsou dva oficiální jazyky. Na prvním místě stojí baskičtina, na druhém španělština. Pro jistotu jsem se naučila pozdravy v obou jazycích. Podle pozdravu bylo poznat, kdo je hrdý Bask, a španělsky vám neodpoví, i když ví, že jste cizinec a nemáte o jejich politické situaci ani ponětí, a kdo se spíše cítí být Španělem. Do této skupiny patřili spíše přistěhovalci a lidé žijící v různých komunitách. Občas kvůli tomu měli spory i samotní učitelé. Zajímavé bylo, že kdo neuměl baskický jazyk, nesměl pracovat ve státním sektoru.

První hodina, na kterou jsme byli pozváni, byla němčina. Učil ji sám ředitel školy Gema. Na první pohled sympatický bodrý člověk, takový lidový pohodový učitel. Ve třídě bylo pouze 10 studentů ve věku 15 let. Co bych dala za tak malou jazykovou skupinu. Téma hodiny: „Nach dem Weg fragen“. Asi po deseti minutách výuky se najednou omluvil a řekl, že si spletl ročník a dnešní téma je: „Einkaufen“. Vida, i v lepších školách se tohle může stát. K mému překvapení žáci neměli na lavicích vůbec nic kromě laptopů (viz obrázek 2), každý měl svůj vlastní, ale všechny byly stejné, nakoupila je škola z finančních příspěvků rodičů, neboť škola byla napůl soukromá a napůl dotovaná ze státního rozpočtu. Během hodiny používali tzv. „cram books“ (viz obrázek 3), a to v rámci všech naukových předmětů. V laptopech měli žáci jak interaktivní učebnice, tak pracovní sešity, které když vyplnili, učitel měl k dispozici okamžité vyhodnocení i výsledky, aniž by musel cokoli opravovat. Během hodiny na své obrazovce mohl sledovat, jakým tempem kdo pracuje, dokonce i v jiných hodinách než v jeho. Pokud žáci odevzdávali např. slohovou práci, učitel ji opravil, napsal komentář a zadal známku, která se okamžitě propsala do katedry. Žáci pracovali celých 55 minut, tak dlouho trvala jedna hodina, nikdo nemluvil, pokud nebyl tázán, ale celkově ani nikdo nebyl moc aktivní, nebyl zadán žádný úkol vyžadující kooperaci ve dvojicích či ve skupinách, přestože téma přímo vybízelo k nějakému rozhovoru, žádný neproběhl. Taková normální frontální výuka.

Obrázek 2. Carmelitas Sagrado Corazón - výuka NJ. Autor Pavla Brixí.

Na další hodiny jsme se poté už rozdělovali podle našich aprobací a zájmu. Nakonec jsme ale zjistili, že ne moc učitelů je otevřených a přístupných pozvat nás do hodin a ukázat nám, jak probíhá výuka jinde, ukázat nám nové metody práce, přestože škola byla zapojena do řady mezinárodních projektů, včetně Erasmu+. Některé hodiny byly skvěle propracované, žáci spolupracovali, učitelé střídali jednotlivé aktivity, cíl hodiny byl jasně naplněn, zejména na prvním stupni. Na druhém stupni jsme ale viděli i hodiny, které byly naprosto tragické, např. hodina informatiky. Mladý učitel, muž (70 % učitelů byli muži), mluvil, aniž by ho celou hodinu někdo poslouchal. V IT učebně bylo 19 studentů (asi 16 let), všichni měli telefony a psali si pod lavicí, přestože to školní řád zakazoval, a velmi často odpovědi na dané SMS na sebe rovnou i pokřikovali, při nelibosti bouchali do stolu či se zvedli a šli to dotyčnému říct osobně. Trochu mi to připadalo film Nebezpečné myšlenky, jen ve španělském podání. Učitel a ani naše přítomnost na ně neměla nejmenší vliv.

Na druhý den mě jeden z učitelů, Pacho, požádal, zda bych si nemohla připravit do jeho hodiny historie, kde zrovna probírali I. a II. světovou válku, krátkou prezentaci o československých legiích. Vždyť nejsem dějepisář! Naštěstí pan ředitel je, tak jsme společnými silami připravili prezentaci v angličtině. Hodina byla ve speciální třídě, kde bylo max. 16 studentů, ve věku 15–17 let, většinou přistěhovalci všech možných národností (Ukrajici, Maročané, Brazilci, Keňané, Senegalci, Číňané). Byli „separováni“ v jedné třídě kvůli jazykové bariéře a učivo jim bylo přizpůsobeno. Řada z nich též patřila k basketbalové reprezentaci školy, takže dvoumetroví hoši. Popravdě, když jsem je viděla – a po předešlých zkušenostech z IT hodiny – trochu jsem se bála. Po první minutě jsem však měla jejich absolutní pozornost, rozpoutala se živá diskuze o různých národech, o jejich přístupu k dějinám a za prezentaci jsem sklidila velký spontánní potlesk. Poté měli spoustu otázek, opravdu se zajímali, měli potřebu vyjádřit a formulovat svůj názor a Pacho jim ten prostor dal. Byla to úžasná hodina. Chtěla jsem vidět více Pachových hodin a ze všech jsem byla nadšená, měl úplně jiný přístup k výuce, ke studentům samotným, hledal nové metody práce a způsoby, jak upoutat pozornost a studenty k práci motivovat. A studenti ho milovali. Pro nás bylo zvláštní, že studenti své učitele oslovovali vždy křestním jménem, ale vykali.

Jiný byl i způsob trávení přestávek ve škole. Po dvou hodinách výuky museli všichni studenti opustit na 30 minut budovu (viz obrázky  4 a 5), a to za jakéhokoli počasí. Nikdo se nikdy nepřezouval. 1250 studentů hlídali venku 3 pedagogové a k tomu měli velká otevřená vrata do ulice. Studenti starší 15 let mohli opustit na tuto dobu areál školy, ostatní na ohromném prostoru buď provozovali nějaké sportovní aktivity jako fotbal, basketbal, stolní tenis, nebo jen tak postávali v hloučcích a povídali si. Byli jsme překvapeni, že pouze tři učitelé jsou schopni uhlídat takové množství studentů. A skutečně nikdo neměl během přestávky telefon, nikdo se nepokusil odejít společně se staršími studenty, nikdo se nesnažil si potají zapálit cigaretu, prý mnoho kázeňských přestupků neřeší. Otázkou je, zda je vůbec řeší.

Týdenní pobyt v baskické škole byl pro nás ve všech směrech obohacující. Viděli jsme spoustu krásných hodin, používání nových technologií, zajímavých aktivit, skvělé zázemí pro školní akce, ale viděli jsme i řadu špatných hodin, nekázně žáků a ignorace. Viděli jsme systém, který funguje, ale který má i své mezery, a odjížděli jsme s pocitem, že naše školství není zdaleka tak špatné, jak si mnozí myslí, i když vždy je co zlepšovat.  Škola není dobrá nebo špatná. Vše závisí na tom, jaké osobnosti jsou učitelé, jaké jsou jejich znalosti a hlavně – jaké nadšení do své práce vkládají.

Bc. Pavla Brixí, vystudovala Lektorství cizího jazyka – německý jazyk na Masarykově univerzitě v Brně. V současné době studuje Učitelství německého jazyka pro základní školy, taktéž na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity Brno. Působí jako učitelka na ZŠ Velvary.

Kontakt: 396832@mail.muni.cz

[1] ¹ ZŠ Velvary – Erasmus+. Dostupné z: https://zsvelvary.cz/?page_id=2053.

[2] Carmelitas Sagrado Corazón, Baskicko. Dostupné z: http://www.sagradocorazoncarmelitas.com/.

[3] Carmelitas Sagrado Corazón, systém vzdělávání. Dostupné z: http://www.sagradocorazoncarmelitas.com/site/colegio.

[4] Carmelitas Sagrado Corazón, Baskicko, vzdělávací systém Vedruna: http://www.sagradocorazoncarmelitas.com/site/colegio.