„Život by mohl být tak krásný“. Deník Ruth Maierové
Touto zcela univerzální myšlenkou z pera osmnáctileté Ruth Maierové z předvečera Vánoc 1938 otevíráme virtuální setkání se studenty Gymnázia Matyáše Lercha (GML) z Brna. Je leden 2021 a první dílnu symbolicky zahajujeme v rámci Mezinárodního dne památky obětí holocaustu a kampaně #We Remember. Program dílny vznikal během podzimu předchozího roku jako jeden z pilířů výstavního projektu v době, kdy by sama autorka citátu mohla oslavit 100. narozeniny. Ostatně tímto výročím byly motivovány vznik dvojvýstavy o Ruth Maierové a jejich bližních, také první vydání českého překladu jejího deníku a workshop. Nicméně výročí běží, měsíce utíkají a plány se pružně mění. Místo toho, aby studenti a žáci přicházeli do výstavy k nám, vstupujeme s Markétou a další dvojicí lektorů do distančních rozvrhů my k nim. Připadáme si trochu nepatřičně. Jako hosté v jejich pokojících, kuchyních a obývácích našlapujeme opatrně. Ale tento přechod do osobních prostředí a příběhů účastníků dílny, nám přijde v příštích minutách nesmírně vhod. K procházce po intimním prostoru cizího deníku bude pasovat daleko lépe než školní lavice nebo muzeum, kde jsme se původně plánovali setkat.
Deníky si píšou dva typy lidí. Někteří píšou opravdu z niterného rozpoložení. Jiní v tajné naději, že jejich deník jednou objeví neznámý mecenáš a udělá z něj senzaci a vzor bůhvíjakých panenských a stydlivých pocitů. Občas patřím k těm prvním, občas k těm druhým.
Ruth Maierová se narodila roku 1920 ve Vídni do asimilované židovské rodiny. Její otec Ludvík pocházel ze Žarošic na Moravě. Ruth trávila některé prázdniny tam nebo ve společnosti příbuzných v Brně. Byla umělecky a empaticky založená. Zajímala se o literaturu, divadlo, film, ráda malovala a lyžovala. Mimo své školní povinnosti pomáhala jako dobrovolnice v ústavu pro slepé děti. Své zážitky sdělovala deníkům, které si vedla od roku 1933 po dobu dalších devíti let.
Na workshopu nás čeká odvíjení krátkého životního příběhu Ruth Maierové na základě osmi úryvků z jejích deníkových sešitů. Jednotlivé úryvky předčítají vyzvaní studenti nahlas, propůjčují Ruth Maierové svůj hlas a deníkové řádky tak při našem setkání doslova ožívají. Doprovází je náš komentář a drobné úkoly vedoucí k vystupování z příběhu autorky deníku do příběhů účastníků samotných a k jejich prolínání. Při řešení úkolů se postupně zaplní papír, který má každý po ruce, společný chat a v závěru dílny také sdílená paddletová nástěnka. Některé z aktivit vyvolají otevřenou diskusi, jiné jsou intimní povahy a zůstávají pouze v myšlenkách a na papíře, podobně jako je tomu u deníkových reflexí.
S Käthe hodně mluvíme o těch věcech (o sexu). Mimochodem, to s tou homosexualitou už je to dávno vyřešené. Teta Ada mi všechno moc hezky vysvětlila. Když se někdo silně zklame v lásce, když se k sobě dva nehodí, pak souloží s osobou stejného pohlaví. Když si jen pomyslím, jaká to byla hrůza, když jsem o tom dumala. Hledala jsem v encyklopediích. A celý den jsem na to musela myslet. Ptala jsem se i mámy, ale ta mi řekla, že tomu nerozumím. Díky bohu, už je to pryč: Nemáš-li problémy, nějaké si vymyslíš.
V úvodu otevíráme témata blízká myšlenkovému světu dospívajících dívek – vztahy v rodině, s kamarádkami, reflexi předčasné ztráty otce, proměny vlastního těla a v neposlední řadě úvahy Ruth o budoucnosti, jejích životních cílech a snech spojených především s uměním a kulturou. Jedna z našich diskusí v chatu se točí kolem role školy a vzdělávání v životě dospívajících.
Kolem lidského těla, kolem rozmnožování panuje tajuplné temno. Ano, především kolem plození a pohlavního styku. A přitom tady by mohla škola být tolik užitečná. (…) Některá děvčata v tom dokonce ani v sedmé třídě nemají ještě jasno. Proč se v takovém případě nedá zajít za učitelkou a zkrátka a dobře jí říct: Paní profesorko, v tomhle nebo tamtom se nevyznám. (…) Proč o tom učitelky nemluví? Vždyť je nápadné, že se mluví o rozmnožování všeho možného, kapradí, řas, mšic, jenom o rozmnožování člověka ne. (…) My, mládež, chceme školu, která nám pomůže s nejasnostmi. Ne školu, která nám servíruje pravidla a vzorečky, nýbrž takovou školu, která nás propojí se současností.
Po anšlusu Rakouska se během roku 1938 radikálně promění tón záznamů, budou nutně odrážet změnu postavení židovské menšiny, politiku nacistického Německa v Evropě, proměňující se vlastní vztah k úředně určené židovské identitě a reflektovat pocity nespravedlnosti a vnitřního vzdoru, které Ruth na podzim toho roku silně prožívala. Pomocí metody „read/think/wonder“ uvažujeme společně se studenty nad tímto dramatickým obdobím, které navždy rozhodne o dalším osudu Maierových.
Zbili nás! Včera byl nejpříšernější den, jaký jsem kdy zažila. Teď už vím, co jsou pogromy, vím, čeho jsou lidé schopní. Lidé, obrazy Boží. (…) S Ditou jsme si vzaly domů drožku, je to sto kroků. Utíkaly jsme ulicí, jako ve válce… Lidé na nás zírali, studený vzduch, postavy a vpředu nákladní automobil se Židy, stáli na korbě úplně rovně jako zvířata určená k porážce! Tenhle pohled nikdy nezapomenu a zapomenout nesmím. Židé jako zvířata určená k porážce na nákladním automobilu… Lidé zírají.
Ruth najde v lednu 1939 dočasné útočiště v Norsku, kde bude v psaní deníků pokračovat. Část jejích sešitů se bohužel nedochovala. V knižní edici deníku proto najdeme v tomto období dopisy, které Ruth posílala z norského Lillestrømu své sestře Ditě do Velké Británie. Svěřovala se jí s pocity hlubokého osamění, složitého hledání přátelských a milostných vztahů a nového domova. Deníkové záznamy posledních dvou let jejího života reflektují okupaci Norska a frustraci z dalšího pronásledování Židů.
Pokusím se smířit s tím, že lidé nejsou andělé, ale ani ďáblové, stejně jako se pokusím hledět na Němce právě v tomhle světle. Jsou to zlí lidé. Tak zlí, že bych je nejradši zastřelila, všechny, všechny do jednoho! Nenávidím je, nenávidím je z hloubi duše, když je před sebou vidím, v hnědých uniformách, jak dusají v Sacré-Cœur, před Vítězným obloukem, po Montmartru. Mají s sebou fotoaparáty.
Smějí se, šklebí, ach…! Ale nechci jako pan Strøm říkat: ‚Tenhle národ by měli vyhladit.‘ Němci jsou hloupí, dneska jsou zlí, dneska řvou vstříc svému vůdci jako zvěř… později… později… z jejich řad opět povstane Goethe.
Hlavní prostor posledního deníkového sešitu od ledna 1941 do listopadu 1942 ale zaujme jiné téma, které s politickými kulisami života Ruth Maierové tolik nesouviselo. Díky dobrovolné pracovní službě pro mladé ženy se na venkovském statku Ruth seznámila s budoucí básnířkou Gunvor Hofmo a navázala s ní hluboké a intimní přátelství.
Ano, z tábora nás vlastně vyhnali, Gunvor a mě. Z nesmyslného důvodu. (…) Poukazovalo se na moji „rasovou příslušnost“, na Gunvořiny politické názory, na naše diskuse… V tu chvíli jsem Gunvor poznala z nové stránky. Byla skutečně rozčilená a mluvila velice moudře. Maud, která mě vůbec nemůže vystát, mi řekla: „Rasu člověk nezapře.“ Gunvor na to odpověděla s tak velikým přesvědčením a skoro výhrůžně: „Nabízí se jen otázka, kdo je tady prosťáček.“ Jsem vděčná všem lidem, kteří – co se židovské otázky týče – zaujímají lidské stanovisko. Proto jsem vděčná i Gunvor. (…) Příští pátek ji zase uvidím. Jak ve mně všechno čeká! Čeká na její pohled. Na tichý tlumený smích, na poněkud hlubší hlas. Vůbec nevadí, že píšu jenom o Gunvor. Musím o tom psát. Protože nikomu neříkám, jak moc ji mám ráda. Nemám nutkání psát, že je jaro, že se dneska vzdala jugoslávská armáda. Ale to, že mám radost, to zapsat musím, protože tuhle niternou radost, potřebuju někomu sdělit.
V tomto momentu zapojujeme opět jeden ze soukromých úkolů. Na našich poznámkových papírech se má objevit jednoduchý obrázek osoby, které jsme my sami někdy v minulosti podali pomocnou ruku. Vedle obrázku připojujeme také odpověď, zda bychom šli do stejné situace znovu. Tady úryvky čtené nahlas i jednotlivé úkoly k nim končí. Sledujeme poslední fotografii z prezentace, na níž vidíme skupinu tmavých postav v přístavišti v Oslu. Někde mezi nimi zřejmě stojí i Ruth Maierová. Byla zatčena na sklonku listopadu 1942 při policejních raziích na židovské obyvatele Osla. O čtyři dny později skončila její životní cesta v táboře Auschwitz-Birkenau. Její deníky objevil v pozůstalosti Gunvor Hofmo norský básník a spisovatel Jan Erik Vold o desítky let později. Deníkové sešity i dochované dopisy byly v roce 2014 zařazeny na seznam světového dědictví UNESCO.
Myslím, že věřím ve znovuzrození. Je zvláštní, že smrt vidíme jen před sebou. Je taky
za námi. (…) Všechno, co se stalo před tvým životem, je smrt. Zapamatuj si to. Kdo ti dokáže, že před tebou existoval život? Neupínej se na minulost. Vždycky konej něco nového. Dělej všechno sám od sebe. Nevěř neznámému. Věř sám sobě. Před tebou byla smrt, po tobě přijde smrt. Jenom ty jsi život. Žij! Žij krásně! Proměň svůj život v život s velkým Ž.
To je bláznivé. Nebo ne?
Z hodinového setkání s dvacítkou studentů GML se chystáme rozloučit poté, co si každý sám očima projde výše uvedený epilog a zanechá nám závěrečnou reflexi v paddletu. Pracujeme s otázkou „Co mě spojuje s Ruth Maierovou?“. Ukazuje se, že se můžeme snažit porozumět období holocaustu, aniž bychom tohoto slova vůbec užily. Možná už tušíte, jaké vzkazy se na naší sdílené nástěnce během posledních pár minut dílny objevují: #laskakrodine #touhazitsmysluplnyzivot #laskakdomovu #uzkostasamota #touhapolasce #nazorynapolitikuaskolu.
Dvojvýstavu o Ruth Maierové a její rodině jsme sice zatím otevřít nemohli, ale máme ji za zády i během dalších bezmála 60 workshopů, které jsme z brněnské Vily Löw Beer během jara odvysílali. Každý z nich byl jedinečný svou atmosférou, naladěním třídy a reakcemi studentů. Deník Ruth Maierové tak pokaždé ožíval zcela specifickým způsobem. Míra zapojení a aktivity studentů se různila, následné reakce a zpětné vazby nám však potvrdily, že mnozí studenti potřebovali čas na vstřebání dílny a zarezonovala v nich naplno později.
Koncem léta vyrazí výstava společně s prezentací českého překladu Deníku Ruth Maierové a workshopem na další místa republiky. První místo, kam zamíří, budou Žarošice. Ruth a její deník zde však díky místním žákům, kteří uspěli s vlastním výzkumem o rodině Maierových v projektu Zmizelí sousedé, není neznámý. Svým způsobem se tak bude vracet symbolicky domů.
Z reakcí účastníků:
Celkem mě překvapilo, že mě Deník Ruth zaujal o trochu víc než Deník Anne Frankové, a to jsem viděla i film Anne Franková, kdežto u Ruth Maierové jsem četla jenom pár úryvků z deníku. Přijde mi, že Ruth vnímala tu válku už víc dospěle, ale to bude asi tím, že byla starší než Anne. Workshop mě moc bavil. Bavilo mě plnit ty úkoly a četba úryvků z deníku.
Dílna se mi opravdu líbila. Zaujmout někoho přes počítač je náročné, natož pak celou třídu. Stejně si však troufám říct, že se to přednášejícím povedlo. Líbil se mi lidský přístup, zapojení žáků do průběhu, interakce, a především cením přístup k nám. Několikrát mi přednášející vyloudily úsměv na tváři, při vzpomínce na osobní vzpomínky.
Na workshopu mě hodně zaujal názor Ruth Maierové na školu, bylo to něco nezvyklého, poslechnout si něco, o čem jsem doteď nevěděl, že s tím tak souhlasím.
Literatura
Reinohl, V. (n.d.). Přetnuté životy z Archy rodiny Maier. Dostupné z www.maierfamily.eu
Ruth Maier & Archy rodiny Maier. (n.d.). Dostupné z www.facebook.com/archyrodinymaier
Archy rodiny Maierovy. (n.d.). Dostupné z www.exhibition.indihu.cz/view/ArchyrodinyMaierovy
Vold, J. E. (2021). Deník Ruth Maierové: Příběh židovské dívky v Evropě pod nadvládou nacistů. Praha: Edika.
Mgr. Táňa Klementová
vystudovala obory religionistika, historie a učitelství dějepisu pro střední školy na FF MU v Brně. Od roku 2006 pracuje jako lektorka brněnské pobočky Oddělení pro vzdělávání a kulturu Židovského muzea v Praze. Pro Paměť národa dokumentuje příběhy pamětníků. Je kurátorkou výstavy Archy rodiny Maierovy.
Kontakt: tana.klementova@jewishmuseum.cz
Bc. Markéta Brhlíková
vystudovala sdružená uměnovědná studia na FF MU v Brně. Absolvovala akreditovaný kurz Muzejní edukátor ukončený profesní kvalifikační zkouškou. V současné době dokončuje studium muzeologie na FF MU v Brně. Pracuje jako lektorka a průvodkyně ve Vile Löw-Beer v Brně.
Kontakt: pruvodci@vila.muzeumbrnenska.cz