Teoretická východiska
Instituce analogické k dnešním dětským domovům nalezneme v lidské historii již od nepaměti. Dříve funkci dětských domovů plnily i chudobince a špitály či specializované sirotčince. Jejich chod ani přístup personálu k dětem nelze se současnými dětskými domovy srovnávat, avšak jedno mají společné: jedná se o pobytová, resp. ústavní či institucionální zařízení, ve kterých jsou děti na delší či kratší dobu ubytovány. V systému náhradní rodinné péče v České republice dětské domovy vždy zaujímají sekundární postavení: vždy stojí na prvním místě sanace rodiny a snaha vrátit dítě do původní biologické rodiny. Cílem této práce je zkoumat a postihnout proces začleňování dětí z dětských domovů do sociálního prostředí běžné základní školy. Na příkladu jednoho dětského domova ukazuji, jak jsou tyto děti podporovány vychovateli a pedagogickými pracovníky ZŠ při integraci do sociálního prostředí běžné základní školy, a doufám, že takto mohu inspirovat další domovy a ZŠ ke vzájemné spolupráci a propojenosti v tomto procesu.
Výzkumné šetření
Cílem výzkumu bylo zjistit, jak jsou děti žijící v instituci dětského domova (z pohledu odborných pracovníků školských zařízení – dětských domovů) podporovány pracovníky školských institucí při integraci do sociálního prostředí (běžné) základní školy, kterou navštěvují. Výzkum jsme zaměřili na jeden anonymizovaný dětský domov na území Zlínského kraje. Zvolen byl kvalitativní výzkum (Hendl, 2005; Strauss & Corbinová, 1999; Švaříček, Šeďová, & kol., 2007). Volba výzkumného vzorku je v kvalitativním výzkumu konstruována nenáhodně, teoreticky – volíme jej záměrně vzhledem ke zkoumané problematice našeho výzkumu (Miovský, 2006). Výsledky kvalitativního výzkumu realizovaného za využití metody polostrukturovaných rozhovorů s šesti pedagogickými odborníky (vychovateli z dětských domovů) prezentuji níže.
Výsledky výzkumu
Výsledky výzkumu nejprve ukazují, že k úspěšnému začlenění dětí z těchto zařízení do běžné školy je třeba spolupráce všech aktérů. Dále tyto aktéry dělí na ty, kteří podporují dítě zevnitř (tedy zaměstnanci dětských domovů a škol) a zvenčí (mimo tyto instituce). Klíčovým aktérem se jeví vychovatel dětského domova a jeho iniciativa. Z pohledu vychovatelů však některé faktory brání začlenění dětí do kolektivu, jiné je naopak podporují. V poslední kapitole shrneme preferované způsoby spolupráce vychovatelů v dětských domovech a škol.
Hlavy dohromady
K úspěšnému začlenění dítěte z dětského domova do školního prostředí je třeba „dát hlavy dohromady“. Otevřený přístup, scházení se a vstřícnost, výměna informací za pomoci různých prostředků. Dotazovanými vychovateli z dětských domovů byl preferovaný způsob komunikace z očí do očí (osobně), kdy profesionálové z obou institucí navazují kontakt za účelem dítěti prospět a pomoci. Spolupráce sestává z mnoha komponent, zejména z komunikace, dobrých vztahů, osobního vkladu, lidského přístupu k dětem i k řešení problémů, které nastanou. Podle pedagogických pracovníků dětských domovů funkčnost spolupráce se zástupci školy usnadňuje začlenění dětí do sociálního prostředí běžné základní školy i komunikaci pedagogů s dětmi. Podle vychovatelů také rodina dítěte sehrává v začleňování dětí do sociálního prostředí běžné základní školy důležitou úlohu. Toto neplatí jen pro rodiče dětí z běžných rodin, ale také pro rodiče dětí z dětských domovů.
Podpora dítěte zevnitř a zvenčí
K úspěšnému začlenění dítěte z dětského domova do školního prostředí je třeba děti průběžně „podporovat“. Tato podpora zahrnuje jak podporu zvenčí: od osob jiných než ze zkoumaného dětského domova a ZŠ, a podporu zevnitř instituce dětského domova a ZŠ.
Do „podpory dítěte zvenčí“ – tedy jiní pracovníci než učitelé a vychovatel, popřípadě vedení školy a dětského domova vstupují: psycholožka pedagogicko-psychologické poradny, pedagogové volného času, vysokoškolští studenti, asistenti pedagoga, metodici prevence, logopedi a výchovný poradce. Dotazovaní vychovatelé připisují psycholožce velkou důležitost, stejně tak shledávají podstatným fakt, že dochází pravidelně do domova, dvakrát až třikrát týdně, a zároveň dělá poradce i na základní škole, kterou děti navštěvují. Psycholožku vidí jako důležitou součást procesu začleňování dětí a pomoci se vzniklými a vznikajícími problémy při integraci do sociálního prostředí běžné základní školy. Osoby z širšího okruhu kolem dětí z dětského domova – jmenovitě instruktoři a studenti vysokých škol, odborníci z různých oblastí a také pedagogové volného času pomáhají dětem začlenit se do sociálního prostředí běžné základní školy během různých akcí, které dětský domov pořádá.
Do „podpory dítěte zevnitř“ institucí ZŠ a dětských domovů vstupují: standard dětských domovů, vychovatelé dětských domovů, kmenoví vychovatelé dětských domovů, učitelé ZŠ, třídní učitelé ZŠ, zástupci ředitelů, ředitelé institucí ZŠ a dětských domovů. Kromě uvedených pracovníků je vhodné zmínit standard dětských domovů, podle kterého dětský domov pomáhá, aby se děti začlenily do sociálního prostředí různými výlety a pobyty, vybavením pokojů v domově, pořizují jim mnohdy nákladné doplňky pro potřeby kroužků. Tyto prostředky pomáhají dětem se vyrovnat a někdy i předčit své vrstevníky z běžných rodin, čímž je jim začlenění do sociálního prostředí běžné základní školy usnadňováno. Mezi nejvýznamnější aktéry „podpory dítěte zevnitř“ patří vychovatelé dětských domovů. Nejúžeji spolupracují se školou i proto, že rovněž navštěvují třídní schůzky ve škole.
Iniciativa vychovatelů a jejich podpora dítěte
Iniciativa vychovatelů je stěžejním faktorem přispívajícím k úspěšnému začlenění dítěte z dětského domova do školního prostředí. Iniciativa vychovatelů zahrnuje aktivity, kterými vychovatel v dětském domově pomáhá dítěti začlenit se do sociálního prostředí běžné základní školy. Jedná se o vychovatelovo chování, které podporuje zapojení dítěte do sociálního prostředí běžné základní školy. Obsahuje prvky rodičovského chování, celkovou podporu a komunikaci s dítětem. Vychovatelé dokáží rozrušené dítě uklidnit a podpořit, čímž dítěti pomáhají překonat problémové události a situace. Důležitým prvkem je také pochvala a odměna vychovatele, jak uvádí v rozhovoru vychovatelka Anna.[1] „Většinou to, u těch menších – ale i tady u těch starších, přijdou ze školy – Teto, dostal sem jedničku – takže okamžitě, rychlá reakce, pochvala, jsi dobrý, vidíš, to mělo cenu se na to učit, jako, aby si uvědomily a tak dále.“
Vychovatelé jsou si vědomi, že děti může příslušnost k dětskému domovu stigmatizovat: „Tím, že jsou z domova, samozřejmě trpí, když to dítě z té běžné rodiny třeba řekne: Á, prosím tě, ty si z domova, a ty si – ty si – domovák – tak on může říct – nebo – aspoň sobě sám – v duchu – si může říct: Tak sice su domovák, ale – jako mám tam super tetu, která je prostě skoro jak mamka,“ říká vychovatelka Františka.
Iniciativa vychovatelů či třídních učitelů může směřovat i k návštěvě žáků z běžné školy v dětském domově. Návštěvy dětského domova probíhají při vědomí a se souhlasem a doprovodem pedagogů ze školy i z výchovné instituce domova. Větší počet žáků jde do domova s učitelem a zde se následně s prostory domova seznamují. Vychovatelka Anna popisuje průběh: „Třídní učitelka kontaktuje vychovatele, který má dané dítě na starosti – sejdou se v dohodnutém termínu, vychovatel to oznámí ředitelce nebo zástupkyni instituce a domluví se na termín, kdy má daný vychovatel příslužbu a provede je spolu s dítětem, doplňuje dítě, anebo se domluví s kolegou, který má příslužbu. Na děti to má pozitivní vliv, protože si z vlastní vůle uklidí, aby zapůsobily.“ Návštěvy však především připravují dětem z domova a z běžných rodin společné prožitky a vzájemně je inspirují.
V případě potřeby se vychovatel dále radí s odborníky, s psychologem nebo s psychiatrem na dalším postupu. Pokud je nastaven vztah důvěry, děti s problémy se začleněním do školního kolektivu chodí za vychovateli a svěřují se, načež s nimi vychovatel věc rozebere. Vychovatelé pomáhají hledat dětem vhodné kroužky a posléze kontrolují docházku.
Co brání a co podporuje začlenění dětí z dětského domova do běžné školy
Podle vychovatelky Františky obtíže nastávají tehdy, když se dítě vymyká z kolektivu nejen tím, že je z dětského domova, ale pokud zde navíc figurují další komplikace např. zdravotní povahy: „Pro ty děcka – jo – tak to je ten je postižený – tak z toho si budem dělat srandu, jo“. Pokud má dítě problémy, které popisuje Františka, a přichází do školy „neupravený, špinavý, prostě smrdí, tak z toho si budem dělat srandu, ten kdo se vymyká, ten je vlastně ta kořist, a ten má pak problém se začlenit.“ Nastávají problémy interpersonální – sociální – povahy, např. se dítě může stát obětí šikany.
Také vychovatelka Daniela uvedla pozitiva speciální školy pro žáky s postižením spočívající v tom, že: „Děti aspoň uměly zažít úspěch, byly schopni se daleko lépe začlenit i do dalšího vzdělávání. Já sem zvědavá jestli tomu bude tak i tady u těchto integrovaných dětí.“ Pro některé vychovatele tak zůstává integrace do sociálního prostředí běžné základní školy spornou otázkou.
Dalšími nedostatky, které vychovatelé spatřují v úspěšném začleňování dětí do sociálního prostředí běžné základní školy, jsou malý počet kroužků – zejména pak na druhém stupni – a individuální nedostatky v konkrétních předmětech a úkonech (domácí úlohy, požadavky) u integrovaných dětí. U vychovatelky Cecílie to ilustruje výpověď: „U některých dětí, které nestačí na požadavky v rámci toho individuálního plánu, by bylo třeba domácí úkoly zjednodušit. Například v angličtině dítě dostane naučit se patnáct slovíček. Musí dojít k určitým úlevám, aby to dítě zvládlo a nebylo vyčleňováno.“
Naopak do „usnadňujících faktorů“ začlenění těchto dětí do běžné školy náleží zmíněné návštěvy dětského domova, individuální poznání dítěte psychologem a ideálně propojení psychologa z dětského domova s psychologem ve škole, ale také společná témata, která spolupráci mezi institucemi umožňují. Může se jednat o přednášky a projekty, které usnadňují dětem zapojení do kolektivu pomocí témat, která mohou se svými vrstevníky sdílet a probírat. Uveden byl příklad projektu finanční gramotnosti. Stěžejní je rovněž přístup učitele, který dětem umožní se poradit, promluvit si o tom, co mu nejde nebo co potřebuje rozebrat.
Způsoby spolupráce vychovatelů v dětských domovech a škole
Spolupráci mezi institucemi můžeme rozdělit na zprostředkovanou a osobní. Zprostředkovanou komunikaci představuje komunikace telefonická a e-mailová, osobní pak spolupráce tváří v tvář. Pro vychovatele je například významné, když se dozví, že se pořádá školní turnaj, na který jsou zváni. Chodí se pak s dětmi z rodinné skupiny dívat. Do školních akcí řadíme spolu s vychovatelkou Barborou „výlety – besídky – exkurze – a tady toto všechno, podle mě, vytváří ten koncept toho, že ty děti, prostě, jsou začleňovány – v té základní škole.“
Důležitou zpětnou vazbou pro vychovatele jsou zmíněné třídní schůzky, kde vychovatelé získávají informace nejen od učitelů, ale i od ostatních rodičů, jak si děti vedou v kolektivu. Informovanost na třídních schůzkách spočívá dle vychovatelky Anny i v nabídce volnočasových aktivit: „Ta nabídka, to získáme, když jdeme jako zástupci zákonní na třídní schůzky, dostanete vlastně letáček, na kterém je nabídka určitých kroužků a ta vlastně třídní učitelka to řekne.“
Aktivní osobní kontakt považují vychovatelé za důležitou součást podpory dětí, jak uvádí vychovatelka Daniela: „Samozřejmě – nejlepší je – osobní kontakt v každém případě – osobní kontakt je nezastupitelný.“ Osobní kontakt s učiteli byl jako důležitý zmíněn většinou vychovatelů.
Doporučení pro učitele
Zjistili jsme, že se podpora dětí z dětských domovů při začleňování do sociálního prostředí běžné základní školy odehrává za účasti pedagogů z domovů, stejně jako ze základní školy, za podpory psycholožky z pedagogicko-psychologické poradny. Dále pomáhají dětem se začleněním asistenti pedagogů, metodik prevence a pedagogové volného času.
Doporučení pro praxi z našeho výzkumu sestává z těchto dílčích kroků: pravidelná setkávání pedagogických pracovníků – vychovatelů z dětských domovů s třídními a dalšími učiteli ze ZŠ (např. 1 x měsíčně), společné supervizní sezení pedagogických pracovníků (např. 1 x za ½ roku) – případová supervize, dny otevřených dveří v domově pro spolužáky ze ZŠ, společné sportovní, kulturní a jiné volnočasové akce dětí z dětských domovů a spolužáků ze ZŠ (i za účasti pedagogických pracovníků obou institucí), pravidelná setkání vychovatelů z dětských domovů s třídními učiteli dětí a také využívání e-mailové a telefonické komunikace.
Děkuji paní doc. Mgr. Soni Vávrové, Ph.D. a paní Mgr. Kateřině Lojdové, Ph.D. za pomoc při úpravách textu a práci na jeho finální podobě.
Literatura
Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál.
Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada.
Strauss, A. & Corbinová, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert
Švaříček, R., Šeďová, K. & kol. (2007). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál.
Mgr. Petra Anna-Marie Blahová
studovala sociální pedagogiku na Fakultě humanitních studií Univerzity Tomáše Bati. V rámci studentské praxe měla příležitost seznámit se s prostředím dětského domova i s jeho obyvateli a navázat s nimi profesní i lidský kontakt. V současné době pokračuje ve studiu na Ostravské univerzitě na FSS, obor Sociální politika a sociální práce, se zaměřením na přípravu mladých lidí na odchod z institucí dětských domovů do přirozeného sociálního prostředí. Ve volném čase píše povídky, které získávají ceny v literárních soutěžích.
Kontakt: e-mail: 1235Petra@seznam.cz
[1] Jména vychovatelů byla změněna.