Konstruktivistická, badatelsky orientovaná, zážitková či objektová forma učení bývá častěji spojována s tematickými obsahy přírodovědného charakteru. Skutečnost, že rovněž v humanitních oborech, jako je dějepis nebo výchova k občanství, lze tyto způsoby výuky, v níž hlavní roli sehrává objevování, zkoumání a konstruování poznatků samotnými žáky, smysluplně a efektivně aplikovat, přiblíží předkládaný příspěvek, věnovaný možnostem tvorby a využití didaktického kufříku se zaměřením na vybrané oblasti z dějin každodennosti a regionu. Přestože podnět vychází z mimoškolního prostředí muzejní edukace, kde se tento typ didaktické pomůcky terminologicky, ale zejména prakticky konstituoval, autorka v něm shledává příležitost k transferu původně muzejního kufříku do běžné i projektové výuky kteréhokoliv předmětu nejen na základních školách. Primárním cílem článku je poskytnout inspiraci a motivaci zejména pro učitele předmětů z oblasti Člověk a společnost, ale rovněž Člověk a příroda.
Muzejní kufřík
Muzejní kufřík je dnes v muzejně-didaktické teorii považován za „terminus technicus“.[2] Jedná se o praktickou didaktickou pomůcku, která slouží nejen ke snadnému přenášení didaktických médií, potřebných v průběhu konkrétního edukačního programu. Jde o tašky, kufry, batohy, koše, brašny či jiné tzv. didaktické boxy, v nichž lze skutečné, k didaktickým účelům sloužící materiály, přemisťovat podle potřeb edukačního programu z jednoho expozičního prostoru do druhého, ať už se nachází v budově, nebo venkovním prostředí či z muzea do školy nebo městského prohlídkového okruhu. Obsahem mohou být prostředky písemné (pracovní listy, originální dokumenty, brožury, knihy aj.), vizuální (obrazy, fotografie, karikatury, mapy, orientační plánky, plakáty, komiksy), technické (např. tablety), autentické hmotné předměty či jejich substituty (modely, makety) a pomůcky, potřebné k praktickým tvůrčím aktivitám (pastelky, papíry, nůžky, lepící páska, provázky, šablony aj.). Přeneseno do prostředí formálního vzdělávání, lze obdobný, nazvěme jej didaktický, kufřík rovněž zhotovit. Samotná tvorba, či lépe sběr pramenů a materiálů, následně uložených do snáze přenositelné pomůcky, ovšem nemusí spočívat pouze na přípravě učitelem, do jeho přípravy lze zapojit i žáky. Kufřík jako didaktická pomůcka začal být hojněji využíván v muzejním prostředí. Jedná se především o německá muzea, která dnes již ve většině případů nejsou oněmi kontemplativními místy s objekty vystavenými pouze ve vitrínách, s nápisem „Nedotýkat se“, nýbrž snaží se stále hojněji naplňovat vedle své funkce selektivní, tezaurační a prezentační také roli edukační. V rámci různých edukačních programů, nabízených konkrétním cílovým skupinám, využívají rozmanité metody a didaktické prostředky. Přinášíme zde nahlédnutí do edukačních programů zaměřených na dějiny každodennosti, kde se didaktický kufřík využívá, a věříme, že tento přístup vzbudí u učitelů zájem a že je vyzkouší ve vlastní výuce.
Region v kufru
Jaké materiály mohou být součástí didaktického kufříku pro školní výuku, příkladně ilustruje německý projekt s názvem Region v kufru. Tento projekt uskutečnili v roce 2005 pracovníci würzburské univerzity ve spolupráci s místním muzeem. Cílem mělo být sblížení obyvatel regionu a propojení muzeí skrze kufřík, jenž by obsahoval materiály, reprezentující vše, čím se podle krajanů vyznačuje sledovaná oblast. V rámci projektu byl tedy proveden výzkum mezi obyvateli a také ve školních třídách. Výsledky byly prezentovány nejprve formou putovní výstavy a nakonec zpracovány do unifikované podoby kufříků, zdarma zasílaných do škol jako soubor didaktických prostředků k vlastní výuce. Obsah kufříků tvoří tzv. kartotéka (barevně odlišené karty s návrhy a podněty k výuce dle čtyř tematických oblastí – příroda, dějiny, kultura, člověk) a příručka, napomáhající k orientaci v přiložených materiálech. Dále jsou zde k dispozici mapové podklady regionu, drobné hmotné předměty (vztahující se k tématům muzeum, škola, Rýn), soubor fotografií, karty s pohledy do regionální minulosti, přítomnosti, budoucnosti a s otázkami k zajímavostem regionu. Součástí je také karetní hra kvarteto a Memory Spiel (u nás známé jako pexeso).[3] Takto koncipovaný projekt může být jistě zajímavým podnětem ke zvážení obdobné realizace na úrovni škol ve spolupráci s obcí, městem, krajem a místními muzei.
Pravěk v kufru[4]
Jako první ukázku možností práce s didaktickým kufříkem vybíráme edukační program, realizovaný v historickém muzeu ve švýcarském městě St. Gallen s názvem Steinzeit, tedy Doba kamenná. Svým tématem a metodickým uchopením koresponduje rovněž s výstupy a cíli českého rámcového vzdělávacího programu v oboru dějepis. V úvodní části, která má formu frontální výuky, založené na dialogu a názornosti skrze objekty a obrazové materiály, se pedagožka snaží u žáků nejprve otázkou „Co má archeologie společného s dobou kamennou a s touto expozicí?“ vyvolat úvahy nad souvislostmi tří vědních oborů, jimiž je historie, archeologie a muzeologie. Pomáhá jim uvědomit si, že jen díky archeologickým nálezům a jejich uchování v institucích, jako jsou muzea, dnes máme informace o společnosti lidí, kteří zde žili před několika desítkami miliony let a o nichž se mohou učit ve škole i seznamovat prostřednictvím exponátů v muzeu.
Obsahem didaktického kufříku k programu Doba kamenná je pestrá škála pramenů a didaktických pomůcek, jakož i podrobný metodický manuál pro učitele, jehož součástí jsou i skripta s odbornými fakty o době kamenné, poskytující hlubší vhled do života prehistorické společnosti. Z hmotných pramenů jsou zastoupeny originály – kusy pazourku, keramické střepy z období neolitu a repliky hrotu šípu a sobího paroží. Dále se jedná o zalaminované obrazové materiály (pravěké nástěnné malby, skici zvířat s vysvětlivkami, geologického souvrství s uloženými předměty; mapa Evropy s lesní faunou, reprodukce tábora lovců ze střední doby kamenné, neolitické osídlení u jezera, fauna doby ledové, lovci a vrhači kopí). V kufříku jsou také pomůcky k výtvarné činnosti žáků – kousky břidlice, okrové pigmenty, šablony zvířat, fixační sprej, přídavný materiál, kamínky ke gravírování.
Při respektování principu přiměřenosti a postupování od jednoduššího ke složitějšímu, blízkého ke vzdálenému, známého k neznámému jsou také žáci vtaženi do tématu skrze obrázek s geologickými souvrstvími a v jednotlivých vrstvách uloženými předměty, používanými dětmi v dnešní době. Na tomto obrázku se pedagožka snaží dětem objasnit, díky čemu se nám mohly dochovat předměty z tak vzdálené minulosti, a především na základě čeho jsou archeologové schopni určit jejich dataci. V dialogu nad dalšími obrázky se žáci seznamují s chronologickým členěním doby kamenné na paleolit, mezolit a neolit a jejich analýzou snaží vyvodit proměny ve způsobech života v těchto obdobích, k čemuž jim má také pomoci srovnání se současností.
Žáci postupně zjišťují, že „lidé tehdy nežili v domech, pohybovali se v malých skupinách po kantonech, lovili zvířata a sbírali rostliny“. Z krátkého vyprávění pedagožky, jež je prokládáno dialogem i pozorováním obrázků a objektů, se také dozvídají nejen o nových pojmech, jako je nomádský život, ale především o nejstarších nálezech pravěké skupiny lovců v kantonu St. Gallen, které pochází z doby okolo 35 000 let př. n. l. Téma je tak pojato regionálně a žáci sami projevují zájem a zvědavost, jak se žilo lidem před miliony lety v jejich městě. Opět prostřednictvím obrázku (s ledovcem a mamuty) si vizualizují představu o době ledové a švýcarských stepích. Žáci jsou vedeni k uvědomění si příčin nomádského života a možností usadit se v blízkosti jezer a v alpském údolí teprve v důsledku oteplení a výskytu ledovce pouze v Alpách. Jaké změny přinesla tzv. neolitická revoluce, mohou vnímat také při prohlížení exponátů ‒ zbytky keramického nádobí, kus hrnce a zdokonalené nástroje, šípy, kosterní pozůstatky zvířat.
Na výklad navazuje skupinová práce žáků, zaměřující se na větší interakci s materiály v didaktickém boxu (kufříku). Skupinky postupně řeší úkoly na kartičkách, přičemž se musí orientovat v prostoru, vyhledat objekty v expozici; komunikovat spolu, naslouchat druhým ve skupině a umět vyjádřit svůj názor, svými slovy formulovat osvojený obsah, procvičovat mluvený i písemný projev; spolupracovat s ostatními, dohodnout se při výběru jednoho nejzajímavějšího předmětu, společně vymyslet text popisku a zapojit své smysly při haptickém a zrakovém zkoumání předmětů.
Příklady zadání:
- „Vyhledej zobrazený artefakt [fragment hrnce] ve vitríně. K čemu tato věc sloužila? Jak se vyráběla?
- Projděte expozicí a vyberte jeden objekt k tématu doba kamenná, který se vám nejvíce líbí. Vyfoťte jej a udělejte vlastní popisek. Pomoci vám mohou následující otázky: Proč jste si vybrali právě tento objekt? Co to je? Z jakého materiálu byl vyroben?
- V průběhu prohlídky jste slyšeli, že v době kamenné bylo vyrobeno mnoho kamenných nástrojů. Kámen však nebyl jediný materiál. Najděte v expozici další materiály, ze kterých v době kamenné byly nástroje vyráběny. V kufříku máte k dispozici také jeden typ materiálu. Prohlédněte si jej, o jaký materiál jde? Naleznete jej také v expozici? Najdi v expozici, kde se tato surovina uplatnila. Používá se ještě dnes? Pokud ano, kde a k čemu?
- V kufříku je několik předmětů uložených v krabici s otvorem pro ruku. Zkuste nejprve po hmatu uhodnout, o jaké předměty jde. Poté krabici otevřete a podívejte se na ně. U každého předmětu je krátké vysvětlení. Rozdělte si předměty mezi sebe a přečtěte si, o jaké předměty jde. Vysvětlete si navzájem, co jste se o svém předmětu dozvěděli. Popište své poznatky krátce ostatním.
Součástí programu je rovněž výtvarná aktivita dětí, kdy si každý jedinec vytváří svůj vlastní jeskynní umělecký obraz pomocí břidlice a přírodních barevných pigmentů. Činnosti, jež sledují psychomotorické cíle, předchází výklad pedagožky o pravěkém umění a úvahy žáků nad jeho účelem. Představena je žákům technika rytin na břidlicových dlaždicích a způsob výroby barev ze směsi rozemletých přírodních pigmentů (okrové, dřevouhelné) a pojiva (vody, vápna či pryskyřice).
S didaktickým kufříkem na průmyslovou revoluci
Další tři ukázky ukazují, jak pracovat s tématem průmyslové revoluce, které lze pojmout mezioborově. Přestože se opět jedná o příklady z německých muzeí, byly vybrány takové, které souvisí s textilním a hutním odvětvím, dvěma z nejrozšířenějších také na území českého státu. Svým zaměřením na dějiny každodennosti, svět práce i rodinného života dělníků představují významnou inspiraci pro hodiny vlastivědy, dějepisu či výchovy k občanství. Aktivity jsou rovněž aplikovatelné pro výuku přírodovědných předmětů.
Od suroviny k módě
Za první odvětví, kde se prosadila industrializace, bývá považován textilní průmysl. V souvislosti s tím si řada z nás vybaví brněnské textilky, frýdecko-místecké továrny, oblast Podkrkonoší či západočeský Aš. Srovnatelnou textilní lokalitou s dlouholetou historií jako výše zmíněné české oblasti, představuje bavorské město Augsburk. Počátky řemeslné produkce tkanin se zde datují od středověku, a ještě v 60. letech 20. století byly ve městě v provozu dva tucty přádelen. Po ukončení provozu v důsledku nekonkurenceschopnosti na světovém trhu, bylo rozhodnuto o zachování vzpomínky na dlouholetou historii textilní výroby v podobě muzea. Po sanaci komplexu budov a propojení s novou halou bylo Textilní a průmyslové muzeum v Augsburku zpřístupněno veřejnosti 20. ledna 2010 (Murr, 2010, s. 27‒28).
Jeden z programů, jenž nese název Od suroviny k módě, začíná diskusí s žáky o bytových a pracovních podmínkách textilních dělníků, která se odvíjí od prohlížení a analýzy dobových fotografií, znázorňujících tkalcovskou rodinu v kuchyni dělnického bytu z přelomu 19. a 20. století, augsburskou továrnu s vnitřním vybavením či tkalce se sluchátky na uších, pracujícího u stavu ve stoje. Fotografie jsou součástí muzejního kufříku, respektive nákupního košíku, z něhož jsou v průběhu vybírány další materiály, mimo jiné i plod bavlníku, kokon bource morušového, obrázek lnu, chomáče vlny, vyčesané a spředené příze přírodního, umělého i smíšeného původu. Po evokačním dialogu nad fotografiemi žáci hapticky zkoumají jednotlivé suroviny a příze z kufříku. Testují různé vlastnosti, zejména pružnost, odolnost, jemnost nebo pozorují strukturu přízí pod mikroskopem. Následně žáci jeden po druhém češou vlnu replikou originálního kartáče. Objasnění principu tkalcovského stavu poskytuje dětem didaktická pomůcka v podobě miniaturní osnovy z plastových proužků. V muzeu mají žáci příležitost provlékat bavlněné příze člunkem na replice dřevěného stavu a pozorovat do provozu uvedené průmyslové stavy. Součástí programu je také workshop, kde žáci pomocí techniky sítotisku zdobí plátěné tašky. (Ty mohou být v kufříku. Technika sítotisku vyžaduje relativně snadnou výrobu šablony z plastové síťoviny a dále jen stěrky z tvrdého kartonu a nejlépe akrylové, vodou ředitelné barvy v tubě hustší konzistence. Při kombinaci více odstínů barev najednou dochází k velmi zajímavým efektům).
Bavlna všude kolem nás
Jádrem vzdělávacího obsahu programů dalšího textilního muzea (Cromford v Rattingenu) je seznámení s jednotlivými fázemi procesu výroby a technickými úkony zpracování bavlny. Zkoumány jsou okolnosti pěstování bavlníku, techniky rozvolňování, třídění, čištění a čechrání bavlny. Dále přípravné práce a postupy samotného ručního a průmyslového spřádání, tkaní, valchování, bělení, barvení i potisk. S ohledem na prvotní význam továrny jako přádelny a dochovanou budovu je větší pozornost věnována zpracování bavlněných přízí, což je patrné i z témat programů pro školy, jako například „Bavlna je všude“, „Co je to bavlna?“, „Jak se ze suroviny stane vlákno? Dějiny spřádání.“ „Spřádelna bavlny“. Materiály, jež jsou školám poskytovány v muzejním kufříku, tvoří předměty z bavlny: vata, košile, hadr, bankovka a autíčko Trabant, protože pro výrobu karoserie automobilů značky Trabant byla použita mimo jiné bavlna. Rozmanitost druhů je volena s cílem uvědomit si, co vše může být vyrobeno z bavlny. Součástí kufříku je dále sešit k zaznamenávání výsledků z experimentů s přízemi a set vláken z různých surovin, podněcujících k hledání analogií a odlišností mezi bavlnou a jinými typy přízí (vlna, len, hedvábí, umělé hedvábí). Kromě hmotných pramenů kufřík obsahuje mapu pro učitele s informacemi o bavlně (charakteristika rostliny, způsob a podmínky pěstování a sklizně), fotografie, pracovní listy, pohádkové knížky.
S kufříkem za poznáním hutnictví[5]
Také u dalšího odvětví lze nalézt paralelu s českým prostředím. Jedná se o vysokopecní zpracování železné rudy. V českém prostředí vzpomeňme na Vítkovické železárny, jež jsou v odborné literatuře srovnávány s četnými hutěmi v Porúří, zde například zmiňovaná Heinrichova huť v Hattingenu. Dnes jsou oba metalurgické závody technickými kulturními památkami s rozsáhlou edukační nabídkou nejen pro školní skupiny. S cílem přiblížit „tajemství železa“ dětem a mládeži byla v prostoru hutního komplexu v Hattingenu vybudována dětská laboratoř v podobě rozměrného potrubí, která zde vznikla jako odkaz na zkušebnu materiálů a produktů huti, jež byla od 20. století nedílnou součástí areálu železáren. V určitém slova smyslu lze hovořit o malém science centru, v němž jsou zejména mladí návštěvníci vedeni ke zkoumání, objevování, testování a experimentování. Prostor je zaměřen na uvědomění si oblastí a rozmanitosti výskytu i využití železa v běžném životě, pozornost je věnována také zjišťování a testování fyzikálních vlastností železa a porovnávání s jinými typy materiálů.
Železné předměty každodenní potřeby jsou roztříděny v průhledných zásuvkách podle oblastí jejich využití: nástroje k řezání (kovové příbory, nože, nůžky, kapesní nožík, kleštičky na nehty, žiletka, břitva), nářadí v dílně (kladivo, klíče, šrouby, matice), pomůcky k připevnění předmětů na stěnu (hřebíky, kolíčky, šroubky, připínáčky), spojovací materiál (dráty, kolínka, trubky). Žáci jsou vyzváni, aby vytvořili seznam předmětů ze železa, které jejich rodinní příslušníci, známí nebo oni samotní používají v kuchyni, v dílně nebo na zahradě ke spojování materiálů nebo k řezání. Poté seznam konfrontují s obsahem jednotlivých zásuvek a diskutují. Od blízkého, zdánlivě jednoduchého a konkrétního se pozornost přesouvá k testování vlastností železa s pomocí kombinace didaktických hands on objektů.[6] Poté, co si žáci uvědomí, kde všude je železo obklopuje v jejich každodenním životě, vyvozují s pomocí otázek a na základě vytvořeného seznamu jeho vlastnosti, zejména hmotnost, pevnost, vodivost. Pomáhají si srovnáváním s jinými materiály.
Úkol je rámován vzkazem u dřevěné bedýnky, ve které se nachází železné rezavé potrubí, kus plastové roury, pilový plátek, kladivo s dřevěným dříkem, vložka zámku, řetěz, lano a železná tyč: Ano, vím, to vše není ze železa. Ale vzal jsem si, co jsem mohl unést a nyní chci zjistit, co všechno je ze železa. K tomu mi pomůže magnet. Ten má rád železo, tak jako já. Železo není jen magnetické. Má ještě další vlastnosti. Testoval jsem je. Ohlédni se a najdeš mé pokusy. Vyzkoušej je. Žáci přikládají magnet k předmětům v bedýnce, zkoumají, co je ze železa a co ne. Metodologicko-didaktický potenciál laboratoře, spočívající ve smyslovém a zkušenostním učení se stal výchozím pro přípravu a realizaci několika edukačních programů. Například v rámci programu s názvem Od suroviny k železu žáci sbírají a třídí koks, rudu, uhlí, analyzují plyny či provádějí zkoušku zlomu různých typů materiálu. Proces zpracování železné rudy pak zkoumají pomocí modelu vysoké pece.
Jiným typem edukačních aktivit, jež muzeum nabízí, jsou tzv. narozeninové programy. Ty jsou realizované pro rodiny, jejichž děti v dané době oslaví nebo oslavily svůj den narození. Program začíná před hlavní budovou u komiksové postavy potkana. Děti mají za úkol na první stanoviště společně přinést dřevěnou bednu s předměty, které jim pomáhají představit si, co se ve vysoké peci děje. Malí návštěvníci se v heuristickém dialogu s pedagožkou zamýšlí nad jejich původem a funkcí. Plechovky s koksem, železnou rudou a vápnem (příměsi ve vysoké peci), sklenice s vodou (nutnost chlazení horké pece), prázdná sklenice, reprezentující vzduch (potřebný k hoření). Ochranný, vysokým teplotám odolávající oděv, obuv (dřeváky s kůží), přilba, rukavice, plynová maska, sluchátka i kusy litiny a strusky již odkazují na proces odpichu vysoké pece a současně druhé stejnojmenné stanoviště. Zde si oblečeni do ochranného oděvu vyzkouší zvednout lžíci pro odebrání vzorku, na fotografiích porovnají vzhled dvou různých typů oděvů při odpichu a z dobových filmových záznamů se dozví o všech prováděných úkonech přímo na reálném místě. Na konci programu pátrají v místě nakládky po kusech strusky, vápence a rudy, které si mohou odnést na památku domů.
Závěrem
Edukační význam didaktického kufříku je nesporný. Jednou z hlavních předností je jeho mobilita, díky níž je flexibilně aplikovatelný v různých pedagogických situacích a prostorech. Jako soubor převážně hmotných objektů není závislý na věku vzdělávaných jedinců. Tvorba vlastního didaktického kufříku, uplatnitelného ve výuce školních předmětů tak může být výzvou pro učitele na různých typech škol. Vedle přírodovědných, fyzikálních a chemických kabinetů, které disponují rozmanitou paletou didaktických pomůcek, mohou vzniknout mobilní sady materiálů i pro společenskovědní předměty, které lze uplatnit nejen ve školní budově, ale i při mimoškolní a mimotřídní výuce, například poznávací prohlídce obce, hradu či jiných kulturních nebo přírodních památek, jakož i v projektovém vyučování. Přestože se příspěvek věnoval implementaci kufříku v muzejní edukaci, mohou být uvedené příklady inspirací i pro jiné edukační prostředí.
Literatura
Gach, H. J., & Ramming, J. (2006). Der „Entdeckerkoffer Rhön“. Ein Museumskoffer für handlungsorientierterten Schulunterricht. In. Museum heute 31/Dezember s. 48.
Knapík, J., Šopák, P., Váhala, F., & Olšovský, J. (2012). Vademecum muzeologie. Slezská univerzita v Opavě.
Kollar, E. (2013). Kultur vermitteln – Kultur verstehen. In. Standbein Speilbein. Museumspädagogik aktuell. No 96.
Leib, S., Schärli, J. Lebendiges Mittelalter. St. Gallen. [nedatováno].
Lichtwark, A. (1915). Výcvik v nazírání na díla umělecká. In.: Časové otázky a rozpravy pedagogické. Sv.23, č.60, Praha.
Murr, K. B. (2010). Das Staatliche Textil- und Industriemuseum Augsburg. In. Museum heute 38/Juli, s. 27-28.
Průcha, J. (2009). Pedagogická encyklopedie. Praha.
Schmidt-Rutsch, O.: Die Geschichte der Heinrichshütte. Eisen und Stahl. [Dostupné online 25.11.2020] http://www.lwl.org/industriemuseum/standorte/heinrichshuette-hattingen/geschichte
Schulman, I. S. (1987). Knowledge and teaching: Foundations of the new reform. In. Harvard Educational Review.
Steinborn, V., & RÖRER, V. (2002). Zeche Hannover I/II/IV. Ein Rundgang durch das Industriedenkmal und seine Geschichte. Dortmund.
Šobáňová, P., & Čapková, Johnová, M. (2015). Plánování edukačních aktivit v muzeu. Olomouc.
Šobáňová, P. (2012). Muzejní edukace. Olomouc.
Mgr. Monika Kudelová je studentka doktorského studijního programu na katedře Historie na Filosofické fakultě Ostravské univerzity. V současné době se zaměřuje na muzejní didaktiku, didaktiku dějepisu a mimoškolní formy výuky. Pozornost věnuje také kvalitativnímu výzkumu edukačních programů, k nimž vypracovává didaktické kazuistiky.
Fotografie nebyla na přání autorky zveřejněna.
kontakt: a16618@student.osu.cz
[1] Tato studie vznikla v rámci řešení projektu SGS05/FF/2019-2020 Možnosti využití tématu každodennosti moderní doby ve výuce dějepisu na Ostravské univerzitě.
[2] Viz práce P. Šobáňové (2012, 2015) nebo E. Kollara (2013).
[3]Blíže viz Gach, H. J., & Ramming, J. (2006). s. 48.
[4]Popis programu se opírá o příručku Lebendige SteinzeitI, která čerpá z manuálu pro lektory a učitele, který zahrnuje dokumentaci expozice, obsah muzejních boxů (kufříků) a rozhovor s lektorkou programu I. Schärliovou.
[5] Popis programu se opírá o dokumentaci expozice, obsah muzejních kufříků a rozhovor s lektorkou v rámci kvalitativního šetření realizovaného autorkou v červnu 2017.
[6] Hands on objekty máme na mysli hmotné předměty, které jsou využity k poznávání co nejvíce smysly, zejména hmatem. V muzejní didaktice se jedná zejména o substitutivní předměty (modely, makety, kopie, faksimile, odlitky, reprodukce) a didaktické exponáty.