Období 20. století bylo dobou výrazných revolučních i postupných vývojových změn, které se promítaly do všech oblastí života společnosti, školství nevyjímaje, a to včetně školního dějepisu, tedy předmětu, který je na společenské změny velmi citlivý. Právě na vývoj tohoto vyučovacího předmětu počínaje rokem 1918 na školách odpovídajících dnešnímu druhému stupni základních škol jsem se zaměřil v historicko-srovnávací analýze, jejíž stručný přehled (v podobě nastínění základních vývojových tendencí a zlomů) v letech 1918–1948 je předmětem tohoto článku. Zájemce o bližší vhled odkazuji na svoji disertační práci, popř. knihu z ní vycházející (viz Jireček, 2014).
Proč se vlastně obracet do minulosti vyučovacího předmětu? Snad proto, že bez toho není možné poznat přítomnost a pohlížet do budoucnosti v podobě proměny školství (Pelikán, 2004, s. 37). Mnohé problémy se totiž v našem školství periodicky opakují a v minulosti je možné najít inspirace pro řešení problémů i varování pro současnost (Goodson, 1999; Jůva, 2009, s. 673). Dějepis si přitom zaslouží zvláštní pozornost. Ve svém vývoji byl totiž pro provázanost s politickou realitou zatížen značnou ideologizací či byl alespoň v centru všech politických systémů bez ohledu na jejich demokratičnost (srov. Jezberová, 1995, s. 86; Beneš, 2010, s. 21–22; Morkes, 2010, s. 34–35).
Jako metoda výzkumu byla zvolena historicko-srovnávací analýza, tedy specifický typ kvalitativního výzkumu, v jehož rámci lze ale využít také kvantitativních výzkumných metod (Gall et al., 2003, s. 514). V rámci této metody dochází ke srovnávání ve vývoji, metoda tedy spojuje dva základní prvky – historický výzkum a komparativní analýzu. Představovaný výzkum je možné zařadit také do oblasti tzv. kurikulární historie (viz např. Baker, 1996; Gundem, 1999) či srovnávací pedagogiky (viz např. Průcha, 2006; Walterová, 2006), resp. její (výrazně méně časté) diachronní (chronologické, historicko-vývojové) složky.
Výzkum je založen na analýze plánované (projektové) formy kurikula, konkrétně závazných, na státní úrovni vydávaných, kurikulárních dokumentů, tedy učebních plánů a osnov a dokumentů jim odpovídajících. Podoba těchto dokumentů, jejich rozsah, zpracování a pojmosloví prošly ve sledovaném období vývojem – od prvorepublikových „rámcových“ centrálních (normálních) stručných osnov, přes nacistické směrnice z období druhé světové války, pevně dané striktní osnovy z období komunismu, tzv. standardy a z nich vycházející vzdělávací programy, až po současný dvouúrovňový systém kurikulárních dokumentů. Sledoval jsem také další legislativní dokumenty – školské zákony, vládní a stranické dokumenty, výnosy, nařízení, směrnice apod. Zde jsem se opřel zejména o studium Věstníků Ministerstva školství (název periodika se měnil společně s tím, jak se měnil název ministerstva). Závěry získané analýzou sledovaného typu dokumentů jsem dále ověřoval a doplňoval pomocí analýzy odborné literatury a širokého spektra dobových odborných časopisů. Snažil jsem se zachytit také kontext vývoje předmětu, zejména vývoj naší školské soustavy a sledovaného typu školy. Stranou zájmu jsem ponechal otázku učebnic a dalších nezávazných kurikulárních dokumentů i problematiku dotváření kurikulárních dokumentů na jednotlivých školách.
Cílem výzkumu bylo na základě srovnávání uvedených dokumentů identifikovat, popsat a analyzovat základní trendy a vývojové tendence dějepisu na školách odpovídajících druhému stupni dnešních základních škol v našem školství od roku 1918 do současnosti, a to v kontextu proměn našeho školství. Sledovány byly školy s českým (popř. československým) vyučovacím jazykem. Stranou zájmu jsem ponechal výuku dějepisu na Slovensku, neodpovídala-li výuce dějepisu v českých zemích. Sledované období jsem rozdělil do jedenácti časových úseků, v předkládaném textu představuji vývoj dějepisu v prvních třech z těchto etap (1918–1939, 1939–1945, 1945–1948). Mezníky zde tvoří důležité události našich dějin a vydání důležitých dokumentů měnících zásadním způsobem podobu našeho školství.
Základní otázkou každého srovnávání je stanovení kritérií. Sledována byla následující: 1) vývoj postavení, 2) vývoj cílů a 3) vývoj obsahu sledovaného vyučovacího předmětu. U vývoje postavení předmětu mě zajímala zejména samostatnost předmětu, jeho nasazení do ročníků, časové dotace (včetně procentuálního vyjádření k celkové dotaci) a naznačení interdisciplinárních vazeb. V případě cílů dějepisu se jako nevypovídající ukázala snaha o analýzu na základě rozličných taxonomií, proto jsem u této kategorie zůstal u popisu vývoje cílů předmětu. U obsahu předmětu jsem vytvořil systém kategorií na základě chronologického a tematického členění předmětu. Využil jsem zde pět kritérií: 1) hledisko prostorově-geografické (zastoupení dějin světových, národních a regionálních); 2) zastoupení vybraných subdisciplín dějepisného vyučování (dějiny politické, sociální, hospodářské/ekonomické, duchovní kultury, vědy a techniky, poznatky z oblasti časové a prostorové orientace); 3) zastoupení historie každodenního života běžného člověka a výjimečných historických událostí; 4) zastoupení vybraných tematických celků; 5) zastoupení jednotlivých historických období – pravěk, starověk, středověk, novověk, dějiny doby nejnovější.
Ve své analýze jsem podal chronologický nástin vývoje kurikulárních dokumentů dějepisu. Následně jsem analyzoval problematiku na základě stanoveného systému kategorií, a to jak kvalitativně, tak částečně také kvantitativně. Analýzu tedy můžeme zařadit mezi smíšené výzkumy. Stěžejní částí kvantitativní analýzy bylo zachycení vývoje časové dotace sledovaného předmětu. Tam, kde to charakter sledovaných dokumentů umožňuje, jsem se pokusil kvantitativně zachytit také vývoj obsahu dějepisu. Vzhledem ke specifičnosti a rozdílnému rozsahu kurikulárních dokumentů v jednotlivých obdobích se ukázalo jako nevhodné využít pro analýzu kvazistatistické postupy využívající četností slov, frází, korelací mezi jevy (viz např. Hendl, 2005, s. 225). Proto je stěžejní částí analýzy část kvalitativní. V té jsem se pokusil deskriptivně zachytit výskyt a intenzitu zastoupení navržených kategorií. V předkládané analýze je představen zjednodušený stručný souhrn vybraných výsledků ve zmíněném časovém úseku.
Po rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku Československa bylo třeba zajistit osamostatnění se ve všech oblastech včetně školství. V celkové podobě školského systému ale nedošlo k výraznějším proměnám, jeho podoba spočívala zejména na říšském zákoně z roku 1869 a jeho novele z roku 1883. Z významnějších norem upozorněme zejména na tzv. malý školský zákon z roku 1922, který kodifikoval sjednocení školské soustavy na území Československa (dosud problematický stav školství na Slovensku a Podkarpatské Rusi pocházející z doby uherské správy). Zákon však v mnoha ohledech nesplnil očekávání.
Povinná školní docházka začínala v šesti letech a trvala osm let. Započata byla v pětileté obecné škole, po jejímž skončení mohli žáci pokračovat ve studiu na tříleté vyšší obecné škole (zejména na venkově, často se jednalo o málotřídní školy), tříleté měšťanské škole (zejména ve větších obcích a městech), nebo na jednom z typů středních škol. K některým měšťanským školám byly připojovány tzv. jednoroční učební kurzy (dále JUK) s dobrovolnou docházkou. Jednotlivé typy škol přitom poskytovaly rozdílnou úroveň vzdělání. Lišily se také jejich osnovy (pojetím, obsahem i rozsahem učiva). V období první republiky byly vydávány stručné „rámcové“ osnovy určující učivo v hlavních rysech – tzv. „normální“ osnovy. Jednotlivé školy si měly v jejich rámci sestavit vlastní osnovy s přihlédnutím k potřebám místa a kraje (vznikaly také okresní osnovy). Nabízí se zde tak srovnání s dnešními dvěma úrovněmi kurikulárních dokumentů.
Dějepis čekaly se změnou státního uspořádání výrazné změny spočívající v odstranění pěstování loajality k dosavadní monarchii, omezení dějin rakouských a německých a nahrazení v tomto směru republikánským zřízením nového státu. Výrazně omezen byl vliv církve na školách. Osnovy neobsahovaly rozdělení dotace pro jednotlivé tematické celky, pouze rámcově členily učivo do ročníků. Dějepis byl vyučován na sledovaných typech škol, tj. na vyšší obecné a měšťanské škole, ve společném počtu hodin dohromady se zeměpisem, a to jako povinné předměty.
Dějepis byl na obecných školách řazen nejprve mezi tzv. reálie (prvouka, vlastivěda, zeměpis, dějepis, přírodopis a přírodozpyt), v pozdějších osnovách byla tato skupina předmětů označována jako věcné nauky. Cílem předmětu bylo poznat dějiny „republiky Československé; znát dějiny vlastního národa a nejdůležitější události z dějin světových, zvláště ty, které měly význam pro kulturní vývoj lidstva a vliv na dějiny státu československého“.[1] Žáci měli být vychováváni k lásce k národu (ke kterému příslušeli) a státu, tedy v republikánském a demokratickém duchu. Časové dotace určené pro dějepis a zeměpis záležely na počtu tříd obecné školy a z toho vyplývajícího počtu oddělení a běhů. V případě obecných škol osmitřídních připadla dějepisu jedna vyučovací hodina týdně v 5. ročníku (tedy na nižší obecné škole), na vyšších obecných školách pak dějepisu společně se zeměpisem náleželo dohromady osm týdenních vyučovacích hodin, tj. 9,6 % (chlapci), resp. 8,8 % (dívky) z celkové dotace.
O změnách osnov (nejen dějepisu) probíhaly na stránkách dobových pedagogických časopisů bouřlivé diskuze. Jejich výsledkem byl návrh osnov, které byly dále diskutovány (viz O nové učebné osnovy, 1926–1927), ale v platnost nevstoupily. Ministrem školství I. Derérem byla proto zřízena nová komise (se subkomisemi pro jednotlivé předměty) zabývající se tvorbou osnov (viz Kubíček, 1930–1931, s. 291). Výsledkem byly nové „prozatímní“ osnovy (vyučováno podle nich mělo být tři roky, platily nakonec čtyři) vydané v roce 1930.[2] Šlo o první osnovy dějepisu pro obecné školy v pravém slova smyslu vydané v době existence republiky. Při vypracování podrobných osnov pro jednotlivé školy existovala možnost inspirovat se některými tiskem vydanými texty (viz např. Venclů, 1928; Kriebel, 1930–1931). Nové osnovy se měly stát základem pro vytvoření tzv. činné (pracovní) školy. Žákům nemělo být podáváno hotové učivo, vědomosti a dovednosti měli získávat pomocí vlastní práce, osvojit si měli pracovní metody tak, aby se v životě mohli sami vzdělávat. Dějepisu a zeměpisu i nadále náleželo na vyšších obecných školách osm společných vyučovacích hodin. Dějepis přišel o samostatnou hodinu v 5. ročníku, což bylo kompenzováno posunutím vlastivědy do tohoto ročníku.
Po vydání těchto zatímních osnov byly připravovány definitivní osnovy pro obecné školy. V pedagogických časopisech byla znovu vedena diskuze o jejich podobě. Komise expertů předložila program reformy, ke kterému se mohla vyjadřovat také odborná veřejnost (viz Program reformy…, 1931–1932). Uskutečněno bylo také dotazníkové šetření (viz Beran, 1931–1932). Výsledkem byly nové osnovy pro obecné školy vydané v roce 1933, nazvané jako „definitivní normální“.[3] Vyučováno podle nich bylo od školního roku 1934/35 až do konce existence první republiky. Pro vypracování podrobných osnov pro jednotlivé školy byly opět připraveny ukázkové osnovy. Cíle a zásady vytyčené novými osnovami se příliš nelišily od předchozích osnov. Časová dotace určená společně pro dějepis a zeměpis vzrostla. Oběma předmětům připadlo v 6.–8. ročníku obecných škol po třech vyučovacích hodinách týdně. Oba předměty tak nově zaujímaly na vyšších obecných školách devět týdenních vyučovacích hodin, tj. 10,8 % (chlapci), resp. 10 % (dívky) z celkové dotace.
V případě měšťanských škol byly první osnovy v období republiky vydány již v roce 1919.[4] V platnosti zůstaly až do školního roku 1932/33. Na jejich základě měly být připraveny vzorové osnovy pro školy české, německé a polské, ve kterých mělo být blíže určeno učivo z národních dějin. Dějepisu a zeměpisu připadly pro každý ze třech ročníků měšťanských škol tři společné týdenní vyučovací hodiny. Na počátku měly být preferovány hodiny zeměpisu, po zajištění zeměpisného základu mohly být hodiny dějepisu nahrazeny. Také na měšťanských školách byl kladen důraz na národní dějiny, světové dějiny měly být probírány zejména ve vztahu k nim.
V průběhu času byly vedeny polemiky o podobě výuky dějepisu na měšťanských školách, objevovala se řada návrhů. Nové osnovy ale byly vydány až v roce 1932.[5] Tyto „normální“ osnovy připravila reformní komise v čele s Václavem Příhodou. Vyučováno podle nich bylo postupně od školního roku 1933/34. Také v měšťanských školách měly být uskutečňovány zásady činné školy. Časová dotace určená pro dějepis a zeměpis zůstala nezměněna. Se svolením úřadů bylo možné upravit vyučování ve všech ročnících tak, aby byl v některých pololetích vyučován pouze dějepis a v některých pouze zeměpis. Přestože se proti osnovám objevovaly kritické hlasy (viz např. Osnovy pro školy měšťanské, 1931–1932, s. 309), zůstaly v platnosti po zbytek existence první republiky. Ve třicátých letech začaly do jednotlivých předmětů včetně dějepisu pronikat v souvislosti s vyostřenou mezinárodní situací prvky branné výchovy.
Pro JUK (tzv. čtvrté ročníky měšťanských škol) byly vydány první osnovy až v roce 1924.[6] Pro dějepis a zeměpis byly určeny tři společné vyučovací hodiny týdně, které představovaly 10,3 % (chlapci), resp. 9,4 % (dívky) z celkové dotace. Cílem dějepisu zde bylo „poznati kulturní a sociální vývoj lidstva se zřetelem k dějinám státu Československého a národa vlastního“. Nové osnovy pro JUK, označované jako „normální“, byly vydány s platností od školního roku 1933/34.[7] Časová dotace určená pro dějepis a zeměpis zůstala nezměněna.
Po odtržení pohraničí po uzavření mnichovské dohody byla v našem školství plánována řada změn (k našemu školství v tomto období viz Bosák, 1969, s. 13–18; Doležal, 1996, s. 38–40). Zklamání z vývoje vedlo ke kladení většího důrazu na tradiční hodnoty, škola v druhé republice měla být „národní a věřící“. Plánována byla reforma školství, objevovaly se také návrhy na změny dějepisu. Většina plánů ale nestačila být v důsledku dalšího vývoje uvedena v život.
Výrazné změny pro naše školství přinesly osudové březnové dny roku 1939. Po okupaci zbytku území našeho státu a vyhlášení Protektorátu Čechy a Moravy byla v našem školství provedena řada násilných změn, a to jak po organizační, tak obsahové stránce (k nacistické pedagogice a školství viz Bosák, 1969, s. 7–10; Doležal, 1996, s. 41–42). Řady změn doznala podoba školské soustavy. Nižší obecná škola byla zkrácena na čtyři roky (poněkud alibisticky měla být zvýšena její vážnost). Asi 60 % žáků mělo splnit povinnou školní docházku na vyšší obecné škole, max. 35 % na škole měšťanské (přejmenované na „hlavní“, prodloužena byla na čtyři roky), výrazně snížen byl počet žáků středních škol. Dne 17. listopadu 1939 došlo k uzavření českých vysokých škol. Řada studentů vysokých škol byla vězněna v koncentračních táborech nebo popravena (blíže např. Vacek, 1980–1981). Výrazně posílena byla na všech typech škol výuka německého jazyka. Učitelé (nejen) dějepisu byli přeškolováni v nacistickém duchu.
První osnovy pro sledované typy škol v období protektorátu byly vydány s platností od začátku školního roku 1939/40.[8] Osnovy ještě překvapivě nebyly příliš znehodnoceny a deformovány novými poměry. Také na jejich základě si měly jednotlivé školy sestavit vlastní podrobné osnovy. Výchově a vzdělávání měl být dán základ v národním a křesťanském duchu, osnovy měly vytvářet základ pro pracovní školu (opuštěn byl termín činná škola), nebyla ale již zdůrazňována idea demokracie. Pro dějepis ale nové osnovy překvapivě nepřinesly výrazné změny, a to včetně časových dotací. Důraz zůstal kladen na národní dějiny, logicky byly na minimum omezeny slovenské dějiny.
Osnovy z roku 1939 zůstaly v platnosti až do roku 1941, kdy byly vydány směrnice pro vyučování na obecných a měšťanských školách a k nim připojených JUK.[9] V mezidobí byly pokyny pro výuku dějepisu zveřejňovány v oběžnících (srov. Doležal, 1996, s. 71–72). Směrnice z roku 1941 již byly výrazně deformovány nacistickou ideologií. Časové dotace určené společně pro dějepis a zeměpis zůstaly ve srovnání s osnovami z roku 1939 nezměněny. Výuka dějepisu měla probíhat „v duchu postavení, které zaujímá český národ v rámci Velkoněmecké říše a v duchu křesťanském“. Škola měla zdůrazňovat „vše, co podporuje spolupráci a dobré soužití s národem německým v rámci Velkoněmecké říše a úctu k jejímu Vůdci a potlačovati vše, co by této spolupráci překáželo a ji mařilo“.[10] Pozornost proto měla být věnována zejména dějinám českého a německého národa. Z výuky mělo být vypuštěno vše, co směrnicím neodpovídalo, a to, co odporovalo právnímu postavení protektorátu v rámci „Říše“. Přihlíženo mělo být na „důsledky z toho plynoucí“. S okamžitou platností prozatím do konce prvního pololetí školního roku byla dne 17. listopadu 1941 zastavena výuka dějepisu na všech českých školách s tím, že žáci nejsou dostatečně vychováváni k „říšské myšlence“.[11] Výuka dějepisu byla obnovena v listopadu 1942 (Doležal, 1996, s. 73).
Časové dotace pro sledované typy škol byly změněny směrnicemi z roku 1942.[12] Na obecných školách měly být dějepis a zeměpis vyučovány již od pátého ročníku (který nově patřil k vyšší obecné škole), v každém ročníku vyšších obecných škol jim ale byly určeny pouze dvě vyučovací hodiny týdně. Oba předměty tak v 5.–8. ročníku obecných škol zaujímaly osm vyučovacích hodin, tj. 6,1 % (chlapci) a 6,0 % (dívky) z celkové dotace. Na školách hlavních byly dějepisu a zeměpisu určeny v každém ze čtyř ročníků také dvě vyučovací hodiny týdně. Na obou typech škol tak dějepis a zeměpis přišly o jednu týdenní vyučovací hodinu, a to přesto, že školy měly o ročník více. Připočteme-li k dřívějším tříletým školám měšťanským výuku na JUK, přišly dějepis a zeměpis dokonce o čtyři týdenní vyučovací hodiny. Nově zaujímaly dějepis a zeměpis 6 % z celkové dotace určené pro školy hlavní. Přestože nacisté přikládali dějepisu, který měl sloužit k šíření jejich ideologie, velký význam (srov. např. Doležal, 1996, s. 71), neměla dějepisná výuka požadované účinky. To vedlo k pozastavení výuky dějepisu na konci války. To ukazuje vliv dějepisu a obavy z jeho působení při neprosazení takových idejí, o které bylo usilováno (Čapek, 1970, s. 83).
Po osvobození bylo třeba odstranit deformace, které byly ve válečném období napáchány také v oblasti školství. Základní stanoviska školské politiky byla formulována na konci válečného období v tzv. Košickém vládním programu.[13] Již zde byla patrná posílená pozice levicových stran a změněný vztah k Sovětskému svazu. Rušeny byly předpisy z období protektorátu, zastavována byla výuka německého jazyka. V červenci 1945 se konal celostátní sjezd učitelů, který stanovil nové požadavky pro školství (blíže např. Váňová, 2004, s. 83–85). Po osvobození došlo k obnovení předválečných typů škol. JUK byly nově připojeny ke všem měšťanským školám, čímž byly prodlouženy na čtyřleté. Pro děti, které dokončily osmý rok na obecné škole, pokud nepokračovaly ve studiu na jiných školách, měl být ve školním roce 1945/46 zřízen povinný kurz.[14] Prakticky tak byla zavedena devítiletá školní docházka, ze zákona ale zůstávala osmiletá (osvobození od docházky do kurzu muselo být zdůvodněno a schváleno). Období let 1945–1948 provázely spory o podobu školy druhého stupně, kdy na jedné straně stáli stoupenci dosavadního stavu (několik typů škol) a na straně druhé stoupenci jednotné školy (diferencovaná versus nediferencovaná forma) (blíže Váňová, 2009, s. 39–44). Toto období proto bývá označováno jako období „bojů o jednotnou školu“ (viz např. Walterová, 2011). K vytvoření jednotné školy ale v tomto období nedošlo, přestože ji prosazoval např. V. Příhoda.
Povinnost napravovat deformace způsobené ve vyučování německou okupací byla po přechodnou dobu ponechána na učitelích.[15] Do vydání nových opatření mělo být na školách vyučováno v duchu předválečných osnov, učivo mělo být přizpůsobeno „novým poměrům“. V dějepise měly být doplněny mezery vycházející ze zastavení výuky předmětu na konci války, důraz měl být kladen na národní dějiny a nejvýznamnější události v dějinách jiných národů, zejména slovanských a Sovětského svazu, žáci měli být poučeni o právě skončeném válečném konfliktu.[16] Významné místo v dějepise získaly hospodářské a sociální dějiny. V tomto období již je patrné částečné zpolitizování předmětu.
Podoba vyučovacích předmětů na sledovaných typech škol byla následně stanovena přechodnými osnovami pro školní rok 1945/46[17] a čtveřicí jejich doplňků a změn, kterými byly osnovy upravovány a prodlužována jejich platnost pro další školní roky. Nová škola se měla stát lidově demokratickou, jako nové předměty byly zavedeny politická výchova a ruský jazyk. Pro obecné školy byl nově určen jeden společný učební plán (zrušeny byly plány pro málotřídní školy). Na obecných školách zůstala pro dějepis zachována společná časová dotace dohromady se zeměpisem. Oba předměty získaly zpět počet hodin, který jim byl určen předválečnými osnovami. Na obecných školách tak připadlo oběma předmětům devět vyučovacích hodin, tj. 9,7 % (chlapci), resp. 9,1 % (dívky) z celkové dotace vyšších obecných škol. Také učivo dějepisu v 6.–8. ročníku obecných škol mělo být v podstatě učivem 1.–4. ročníku škol druhého stupně. Učivo těchto škol mělo být pro obecné školy upraveno. Místní učitelské porady nebo okresní pedagogické sbory měly za součinnosti školních inspektorů vypracovat na základě centrálně vydaných osnov podrobné učební osnovy pro jednotlivé školy.
Došlo také ke sblížení měšťanských a nižších středních škol (pro první dva ročníky obou typů škol byly vydány stejné osnovy). Ve třetím a čtvrtém ročníku se tyto školy dělily na dvě větve – studijní (s latinou) a technickou (bez latiny). Každá větev měla vlastní učební plán, objevovaly se v nich tzv. rozdílové předměty. Pro tyto školy byla podle přechodných osnov prvně určena časová dotace pouze pro dějepis (nikoli dohromady se zeměpisem), a to devět vyučovacích hodin, tj. 7 % (chlapci) resp. 6,7 % (dívky) z celkové dotace. Na JUK byly pro dějepis určeny dvě vyučovací hodiny týdně, tj. 6,1 % z dotace. Uvážíme-li, že dřívější časové dotace byly určeny vždy společně pro dějepis a zeměpis, je patrný nárůst počtu hodin dějepisu.
Vydáním první části doplňků a změn[18] byla upravena dotace dějepisu na školách druhého stupně (tj. měšťanské a nižší střední), kde předmět přišel o jednu vyučovací hodinu týdně a nově tak zaujímal osm vyučovacích hodin, tj. 5,9 % (chlapci), resp. 5,6/5,7 % (dívky) z celkové dotace. Časová dotace dějepisu (a zeměpisu) na obecných školách a JUK zůstala nezměněna. Druhá část doplňků a změn přechodných osnov byla vyhlášena v září roku 1946.[19] Do osnov dějepisu byly navráceny světové dějiny. Na základě přechodných osnov a jejich doplňků a změn byly připraveny podrobné rozvrhy učiva zpracované Výzkumným ústavem pedagogickým J. A. Komenského.[20] Pro školy byl závazný pouze výběr a rozsah učiva. Jeho rozvržení na menší časové jednotky mohlo být i nadále upravováno místními učitelskými poradami nebo okresními pedagogickými sbory za součinnosti okresních školních inspektorů.
Příspěvek představil analýzu vývoje vyučovacího předmětu dějepis na školách odpovídajících dnešní základní škole na území našeho státu v letech 1918–1948. Popsány byly změny provedené po vzniku samostatného státu, kdy byl dosavadní „monarchistický“ dějepis upraven tak, aby odpovídal ideám nově vzniklé republiky. Stručně byly nastíněny některé reformní úvahy a kroky, např. vznik „činné“ školy. Zcela zásadní zlom pro školní dějepis přinesla ztráta československého pohraničí na podzim roku 1938 a zejména obsazení zbytku území našeho státu a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Dějepis byl v následujícím období zneužit pro potřeby německé okupační moci. Jelikož nedošlo k akceptaci nacistických myšlenek českými učiteli, byla během války zastavena výuka dějepisu. Po skončení války došlo k napravování deformací způsobených v našem školství a dějepise v předcházejícím období. Dějepis se ocitl na rozcestí, kdy však již byla zřejmá posílená pozice levicových myšlenek a Sovětského svazu. Zcela zásadní zlom (nejen pro naše školství) pak přinesl rok 1948, kdy se k moci dostala na více než 40 let komunistická strana a došlo k další zcela zásadní deformaci sledovaného předmětu.
Baker, B. (1996). The history of curriculum or curriculum history? What is the fi eld and who gets to play on it? Curriculum Studies, 4(1), 105–117.
Beneš, Z. (2010). Co je školní dějepis a co s ním? Dějiny ve škole a škola jako historická dílna. In M. Šustová (ed.), Dějiny ve škole – škola v dějinách. Historia scholastica, sv. I. (s. 13–24). Praha: Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze.
Beran, J. (1930–1931). Normální učebné osnovy pro školy obecné. Školské reformy, 12(9), 259–265.
Bosák, F. (1969). Česká škola v době nacistického útlaku. Příspěvek k dějinám českého školství od Mnichova do osvobození. Sborník Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích. Vědy společenské – historie. České Budějovice: PdF.
Čapek, V. (1970). Problémy a tendence vyučování dějepisu v současném světě (studie k otázkám koncepcí dějepisného vyučování). Praha: SPN.
Doležal, J. (1996). Česká kultura za protektorátu. Školství, písemnictví, kinematografie. Praha: Národní filmový archiv.
Gall, M. D., Gall, J. P., & Borg, W. R. (2003). Educational research: An introduction. New York: Longman Publishing.
Goodson, I. F. (1999). Schulfächer und ihre Geschichte als Gegenstand der Curriculumforschung in angelsächsichsen Raum. In I. F. Goodson, S. Hopmann, & K. Riquarts (Eds.), Das Schulfach als Handlungsrahmen. Vergleichende Untersuchung zur Geschichte und Funktion der Schulfächer (s. 29–46). Köln: Böhlau.
Gundem, B. B. (1999). Schulfächer und ihre Geschichte als Gegenstand der Curriculumforschung in Skandinavien. In I. F. Goodson, S. Hopmann, & K. Riquarts (Eds.), Das Schulfach als Handlungsrahmen. Vergleichende Untersuchung zur Geschichte und Funktion der Schulfächer (s. 93–107). Köln: Böhlau.
Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál.
Jezberová, J. (1995). Základní rysy výuky dějepisu na našich školách od vzniku Československé republiky. Historický obzor, 6(3–4), 86–87.
Jireček, M. (2014). Vývoj vyučovacího předmětu dějepis v letech 1918–2013. Brno: MU. Dostupné z: https://www.ped.muni.cz/weduresearch/publikace/pvtp39.pdf
Jůva, V. (2009). Historická pedagogika. In J. Průcha (Ed.), Pedagogická encyklopedie (s. 672– 676). Praha: Portál.
Kriebel, O. (1930–1931). K tišnovskému osnování učiva. Školské reformy, 12(1), 14–15.
Kubíček, M. (1930–1931). Normální učebné osnovy pro školy obecné (ľudové). Školské reformy, 12(10), 291–296.
Morkes, F. (2010). Dějepis jako dobrodružství poznání. In M. Šustová (Ed.), Dějiny ve škole – škola v dějinách. Historia scholastica, sv. I. (s. 31–38). Praha: Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze.
O nové učebné osnovy. (1926–1927). Učitelské noviny, 41(6), 76–77.
Osnovy pro školy měšťanské. (1931–1932). Školské reformy, 13(10), 308–309.
Pelikán, J. (2004). Faktor času v pedagogickém procesu (Náměty k zamyšlení). In A. Vališová, et al., Historie a perspektivy didaktického myšlení (s. 24–39). Praha: Karolinum.
Průcha, J. (2006). Srovnávací pedagogika. Praha: Portál.
Program reformy obecné školy. (1931–1932). Školské reformy, 13(3), 93–94.
Šmejkalová, M. (2010). Čeština a škola – úryvky skrytých dějin. Český jazyk a jeho vyučování na středních školách. 1918–1989. Praha: UK.
Vacek, J. (1980–1981). Příspěvek k historii perzekuce českých vysokých škol v době nacistické okupace. Společenské vědy ve škole, 37(3), 70–73.
Váňová, R. (2004). Václav Příhoda a jeho poválečné snahy o školskou reformu (1945–1948). In A. Vališová, et al., Historie a perspektivy didaktického myšlení (s. 77–87). Praha: Karolinum.
Váňová, R. (2009). Historický vývoj českého školství I. (do r. 1948). In J. Průcha (Ed.), Pedagogická encyklopedie (s. 39–44). Praha: Portál.
Venclů, F. (1928). Osnovy z věcných nauk a občanské nauky a výchovy pro střední a vyšší stupeň na školách obecných. S četnými vlastivědnými náčrty. Velké Meziříčí: nakladatelství a knihkupectví Aloise Šaška.
Walterová, E. (2006). Srovnávací pedagogika. Vývoj a proměny v globálním kontextu. Praha: PdF UK.
Walterová, E. (2011). Vývoj primární a nižší sekundární školy v českém kontextu. In E. Walterová, et al., Dva světy základní školy? Úskalí přechodu z 1. na 2. stupeň (s. 16–50). Praha: Karolinum.
Výnos O změně učebné osnovy zeměpisu a dějepisu na školách měšťanských (Č. 25.256, 7./VII. 1919.). In Věstník MŠANO, ročník I. (1918–1919), číslo 10, s. 163–165.
Výnos MŠANO ze dne 4. srpna 1923, č. 92.189-I, o počtu týdenních hodin vyučovacích pro jednotlivé druhy a stupně škol obecných a pro školy občanské. In Věstník MŠANO, ročník IV. (1922–1923), sešit 8, s. 452–457.
Výnos MŠANO ze dne 13. června 1924, č. 65.983-I, jímž se vyhlašují osnovy pro jednoroční učebné kursy, připojené ke školám občanským. In Věstník MŠANO, ročník VI. (1924), sešit 6, s. 309–313.
Výnos MŠANO ze dne 6. května 1930, č. 47.415-I, jímž se upravují normální učebné osnovy pro školy obecné (ľudové). In Věstník MŠANO, ročník XII. (1930), sešit 5, s. 175–294.
Výnos MŠANO ze dne 9. června 1932, č. 69.485-I, jímž se stanoví normální učebné osnovy pro měšťanské školy. In Věstník MŠANO, ročník XIV. (1932), sešit 6, s. 88–113.
Výnos MŠANO ze dne 9. června 1932, č. 71.393/32-I/1, jímž se vyhlašují normální učebné osnovy pro jednoroční učebné kursy připojené k měšťanským školám. In Věstník MŠANO, ročník XIV. (1932), sešit 6, s. 114–122.
Výnos MŠANO ze dne 10. července 1933, č. 67.311-I, jímž se upravují a vyhlašují definitivní normální učebné osnovy pro obecné (ľudové) školy. In Věstník MŠANO, ročník XV. (1933), sešit 7, s. 144–210.
Výnos MŠANO ze dne 27. července 1939, č. 98.000-I, jímž se upravují a vyhlašují normální učebné osnovy pro obecné a měšťanské školy s českým jazykem vyučovacím a pro jednoroční učebné kursy, připojené k těmto měšťanským školám, v Čechách a na Moravě. In Věstník MŠANO, ročník XXI. (1939), sešit 8, s. 253 + Příloha.
Výnos MŠANO ze dne 8. ledna 1941, č. 1.968/41-I/1, kterým se vydávají směrnice pro vyučování na obecných a měšťanských školách s českým vyučovacím jazykem a jednoročních učebních kursech k nim připojených v školním roce 1940/41. In Věstník MŠANO, ročník XXIII. (1941), sešit 1, s. 19–23.
Výnos MŠ ze dne 29. července 1942, č. 78.307-I, kterým se vydávají směrnice pro vyučování na obecných a hlavních školách s českým vyučovacím jazykem v školním roce 1942/43. In Věstník MŠ, ročník XXIV. (1942), sešit 8, s. 281–284.
Program prvé domácí vlády republiky vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Sbírka dokumentů. (1945). Praha: Ministerstvo informací.
Učitelstvu všech druhů škol a všem ostatním zaměstnancům školské a osvětové správy (č. 2385/45 pres. z 12. V. 1945). In Věstník MŠO, ročník I. (1945), sešit 1, s. 5.
K zahájení vyučování na českých školách v osvobozené Československé republice (Výnos MŠO z 21. V. 1945, č. 26.225-I). In Věstník MŠO, ročník I. (1945), sešit 2, s. 9.
Výnos MŠO z 16. VII. 1945, č. A-26.222-II.). In Věstník MŠO, ročník I. (1945), sešit 5, s. 48–50.
Přechodné učební osnovy pro školy obecné, měšťanské a střední na školní rok 1945/46 (Výnos MŠO z 30. XI. 1945, č. 10 584 pres.). In Věstník MŠO, ročník II. (1946), sešit 2, s. 12 + přílohy.
Podrobný rozvrh učiva pro 6.–8. postupný ročník škol jednotřídních s 5 postupnými ročníky a jednotřídních až osmitřídních s 8 postupnými ročníky. (1947). Praha: Státní nakladatelství.
Podrobné rozvrhy učiva pro školy měšťanské: třída I. (1947); třída II. (1947); třída III. (1947); třída IV. (1947); Jednoroční učební kurs. (1947). Praha: Státní nakladatelství.
Vystudoval učitelství dějepisu a občanské výchovy na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a doktorský studijní program pedagogika na téže instituci. Pracoval jako kastelán a vedoucí pobočky Památník Mohyla míru v Muzeu Brněnska, p. o. V současné době působí jako odborný asistent na Katedře historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a učitel dějepisu na Základní škole U Školek v Litomyšli. Do oblasti jeho zájmu patří regionální dějiny, didaktika dějepisu, dějiny školství a pedagogiky a oblast dějepisného vzdělávání v rámci primárního školství.
[1] Výnos MŠANO ze dne 4. srpna 1923, č. 92.189-I, o počtu týdenních hodin vyučovacích pro jednotlivé druhy a stupně škol obecných a pro školy občanské. In Věstník Ministerstva školství a národní osvěty (dále pouze MŠANO), ročník IV. (1922–1923), sešit 8, s. 452.
[2] Výnos MŠANO ze dne 6. května 1930, č. 47.415-I, jímž se upravují normální učebné osnovy pro školy obecné (ľudové). In Věstník MŠANO, ročník XII. (1930), sešit 5, s. 175–294.
[3] Výnos MŠANO ze dne 10. července 1933, č. 67.311-I, jímž se upravují a vyhlašují definitivní normální učebné osnovy pro obecné (ľudové) školy. In Věstník MŠANO, ročník XV. (1933), sešit 7, s. 144–210.
[4] Výnos O změně učebné osnovy zeměpisu a dějepisu na školách měšťanských (Č. 25.256, 7./VII. 1919.). In Věstník MŠANO, ročník I. (1918–1919), číslo 10, s. 163–165.
[5] Výnos MŠANO ze dne 9. června 1932, č. 69.485-I, jímž se stanoví normální učebné osnovy pro měšťanské školy. In Věstník MŠANO, ročník XIV. (1932), sešit 6, s. 88–113.
[6] Výnos MŠANO ze dne 13. června 1924, čís. 65.983-I, jímž se vyhlašují osnovy pro jednoroční učebné kursy, připojené ke školám občanským. In Věstník MŠANO, ročník VI. (1924), sešit 6, s. 309–313.
[7] Výnos MŠANO ze dne 9. června 1932, č. 71.393/32-I/1, jímž se vyhlašují normální učebné osnovy pro jednoroční učebné kursy připojené k měšťanským školám. In Věstník MŠANO, ročník XIV. (1932), sešit 6, s. 114–122.
[8] Výnos MŠANO ze dne 27. července 1939, čís. 98.000-I, jímž se upravují a vyhlašují normální učebné osnovy pro obecné a měšťanské školy s českým jazykem vyučovacím a pro jednoroční učebné kursy, připojené k těmto měšťanským školám, v Čechách a na Moravě. In Věstník MŠANO, ročník XXI. (1939), sešit 8, s. 253 + Příloha.
[9] Výnos MŠANO ze dne 8. ledna 1941, čís. 1.968/41-I/1, kterým se vydávají směrnice pro vyučování na obecných a měšťanských školách s českým vyučovacím jazykem a jednoročních učebních kursech k nim připojených v školním roce 1940/41. In Věstník MŠANO, ročník XXIII. (1941), sešit 1, s. 19–23.
[10] Tamtéž, s. 21–22.
[11] Oběžník České zemské školní rady o vyučování předmětům utvářejícím názor a o zákazu výuky české literatury podle výnosu ministerstva školství ze 17. listopadu 1941. Faksimile úvodní strany viz Šmejkalová (2010, s. 453).
[12] Výnos MŠ ze dne 29. července 1942, č. 78.307-I, kterým se vydávají směrnice pro vyučování na obecných a hlavních školách s českým vyučovacím jazykem v školním roce 1942/43. In Věstník ministerstva školství/Mitteilungen des Ministeriums für Schulwesen (dále pouze Věstník MŠ), ročník XXIV. (1942), sešit 8, s. 281–284.
[13] Program prvé domácí vlády republiky vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Sbírka dokumentů. (1945). Praha: Ministerstvo informací.
[14] Výnos MŠO z 16. VII. 1945, č. A-26.222-II.). In Věstník ministerstva školství a osvěty (dále pouze Věstník MŠO), ročník I. (1945), sešit 5, s. 48–50.
[15] Učitelstvu všech druhů škol a všem ostatním zaměstnancům školské a osvětové správy (č. 2385/45 pres. z 12. V. 1945). In Věstník MŠO, ročník I. (1945), sešit 1, s. 5.
[16] K zahájení vyučování na českých školách v osvobozené Československé republice (Výnos MŠO z 21. V. 1945, č. 26.225-I). In Věstník MŠO, ročník I. (1945), sešit 2, s. 9.
[17] Přechodné učební osnovy pro školy obecné, měšťanské a střední na školní rok 1945/46 (Výnos MŠO z 30. XI. 1945, č. 10 584 pres.). In Věstník MŠO, ročník II. (1946), sešit 2, s. 12.
[18] I. část doplňků a změn Přechodných učebních osnov pro školy obecné, měšťanské a střední (Výnos MŠO z 5. VIII. 1946, č. A-163 977-III.). In Věstník MŠO, ročník II. (1946), sešit 15, s. 327.
[19] II. část doplňků a změn Přechodných učebních osnov pro školy obecné, měšťanské a střední (Výnos MŠO z 17. IX. 1946, č. A-190 635-III.). In Věstník MŠO, ročník II. (1946), sešit 17a, s. 359.
[20] Podrobný rozvrh učiva pro 6.–8. postupný ročník škol jednotřídních s 5 postupnými ročníky a jednotřídních až osmitřídních s 8 postupnými ročníky. (1947). Praha: Státní nakladatelství; Podrobné rozvrhy učiva pro školy měšťanské: třída I. (1947); třída II. (1947); třída III. (1947); třída IV. (1947); Jednoroční učební kurs. (1947). Praha: Státní nakladatelství.
Ochrana zdraví dětí v posledních dvou letech získala nové rozměry. Význam zdraví – pro možnost dítěte se učit a rozvinout svůj potenciál – si uvědomujeme zvláště v kontextu ohrožení základní bezpečnosti a života dětí v současné době. Podpora well-beingu dětí a schopností rozeznávat rizikové situace a umět se v nich ochránit zaznívají s novou důležitostí.
(Vyšlo v časopise Komenský 148/2)
Hlavným cieľom príspevku je porozumenie hermeneutickým princípom výchovy a vzdelávania učiteľmi a prostredníctvom týchto princípov im uľahčiť prácu s literárnym textom.
(Vyšlo v časopise Komenský 148/1)