Ještě při studiu, ve druhém roce navazujícího magisterského studia, mě oslovila bývalá spolužačka, která byla zaměstnaná na ZŠ Pohůrecká, abych tam šel také pracovat. To, že jsem začal působit jako školní psycholog, byla tedy vlastně náhoda, do té doby jsem o práci ve škole neuvažoval. Spíše jsem, asi jako většina studentů psychologie, chtěl směřovat do klinické praxe a psychoterapie. Pobídka pracovat ve škole přišla ve správný čas.
Když jsem do základní školy Pohůrecká nastupoval, absolvoval jsem současně také pohovor do Krizového centra pro školu a rodinu, z. ú., v Jihočeském kraji a nastoupil tam také ve stejný měsíc na poloviční úvazek jako psycholog, terapeut a lektor. Začal jsem tak najednou získávat zkušenosti ve dvou oblastech, ve školství a v sociální práci. Obě oblasti mají svá specifika. Mohl jsem srovnávat řešení různých problémů, zakotvovalo mě to i v té druhé práci. V krizovém centru jsme řešili závažné a náročné situace, jako například sebepoškozování nebo rozvody, dělali jsme krizové intervence dětí i dospělých, vedli jsme skupiny. To, že jsem měl odjinud zkušenost se závažnějšími situacemi, mi poskytovalo oporu pro práci ve škole. Když se například objevilo sebedestruktivní chování, tak jsem z krizového centra, kde jsem se s tím setkal dřív a intenzivněji, už věděl, o co jde, a věděl jsem rychleji, co dělat. Fungovalo to i opačně: když někdo přišel do krizového centra například jako oběť šikany, tak jsem měl zase díky zkušenosti ze školy přehled o tom, jak to ve školách funguje. Ještě na dalším pracovišti jsem zase lektoroval kurzy pro týmy firem, zvláště komunikaci, emoční inteligenci a stress management. Také z této zkušenosti jsem měl co nabídnout ve škole, zvláště ke komunikaci a vedení týmu.
Na Základní škole Pohůrecká pracuji od března 2015, teď je to osm let. Pátý rok jsem tam na plný úvazek a pozice psychologa je zde již plně etablována. Paní ředitelka ve škole pro poradenské pracovníky vytváří dlouhodobě stabilní a přívětivé podmínky.
Naše škola je velkou městskou školou. Navštěvuje ji téměř 850 žáků. Navzdory své velikosti se vyznačuje přívětivou atmosférou a otevřeností. Jsme velice rádi, když žáci a rodiče vyjadřují své potřeby, a jsme vděční za to, že se rodiče ozvou, když mají dojem, že se děje ve škole něco špatného. To, čeho si nejvíce cením, je schopnost školy pracovat s chybami a připustit si vlastní nedokonalost. Ve škole probíhají procesy, kterým se nelze vyhnout. Problémy a konflikty jsou v sociálních skupinách nevyhnutelné.
Pokud je ve škole brána komunikace s rodiči jako zpětná vazba a příležitost k reflektování správnosti vnitřních procesů, je to cesta k funkční komunikaci. Chce to ale odvahu. Ta u nás ve škole myslím nechybí. Je to ale nikdy nekončící proces. To, že si někdy nerozumíme, je v pořádku, ale měli bychom se dlouhodobě snažit o porozumění a komunikovat otevřeně. Důležité pro naši školu je, že se tam stále někdo radí. Vedení školy nastoluje pravidlo, že je možné dělat chyby a radit se, jak co uděláme, aby to bylo příště lepší. Učitelé, děti i rodiče se radí také se školním psychologem, který má mlčenlivost. Nejtěžší ve školách je připustit si, že jevy, jako je například šikana, se dějí, troufnu si říci, ve všech školách. Samozřejmě je důležité, o kterou fázi šikany jde. Pokud děláme, že u nás se nikdy nic takového neděje, pravděpodobně to jen nevíme. To právě umožňuje, že se šikana rozvíjí. Důležité je také vědět, co v takových případech dělat. Složité věci nemají vždy jednoduché a rychlé řešení, i když bychom si to přáli.
Klima školy je velké téma. Je to něco, na čem se ve škole dlouhodobě pracuje. Když se projdete po naší škole, tak si všimnete, že se většina lidí ve škole usmívá. Ze své pozice bych byl rád, aby naše škola byla jako Bradavice z Harryho Pottera, kde se pomoci dostane každému, kdo si o ni řekne. Školní psycholog má vždy na prvním místě blaho žáků, a to i před zájmy všech ostatních včetně jeho zaměstnavatele.
Externě jsem jezdil i do jiných škol a myslím, že jde hlavně o to, aby prostředí školy bylo do velké míry předvídatelné. Předvídatelnost reprezentují pravidla, například ve formě školního řádu. Pro naši školu je typické, že máme nastavená jasná pravidla, která platí pro všechny stejně, nebo jde o jasné výjimky. Také mi přijde důležité, když různé výchovné prostředky popsané ve školním řádu, jako jsou třeba i třídní a ředitelské důtky, jsou ve škole i využívané. Pokud nejsou tyto prostředky využívané a před problémy se přivírají oči, pravidla nejsou funkční.
U klimatu je těžké říct, co přesně ho zlepšuje. Neřekl bych, že jsou nějaké konkrétní kroky, které máte dělat. Spíš je to milion krůčků, situací, ve kterých se někdo, například učitel nebo zástupce ředitele, nějak zachová, a tím formuje klima nějakým směrem. Pozitivní klima ve škole je pro mě to, co funguje, jsou to fungující procesy. Vždy záleží na osobnosti ředitele, na vedení školy, jak se staví k učitelům. To pak jde kaskádou až k dětem. Na klimatu se podílejí i rodiče žáků. Zažil jsem krásné věci, jako když si například rodiče všimli, že nějaké dítě je smutné, a ptali se, jestli se mu něco neděje. Celou dobu, co ve škole jsem, se snažíme rodičům naši školu otevírat, chceme, aby za námi chodili, když mají obavy, když jim přijde, že dítě je nešťastné, že se něco děje. Říkáme jim, aby zavolali učiteli nebo, když myslí, že zástupce ředitele pro ně bude bližší, tak jemu, nebo ředitelce, hlavně, aby nám dali vědět. Víme, co dělat, ale potřebujeme vědět, že se něco děje, když si toho někdo všimne. Často je to právě rodič, který si něčeho všimne jako první. Nebo je to učitel. Když se včas dozvíme, že se něco děje, můžeme dítě požádat, aby situaci popsalo. Třeba zjistíme, že nejde o nic zásadního. Ale když problém někdo půl roku odkládá, s tím se pracuje těžko. Jde nám hlavně o preventivní řešení potíží. Pomoci se dostane každému, kdo si o ni řekne, ale kdo si o pomoc neřekne, tomu se jí nemusí dostat. Proto děti učíme asertivitě, tomu, aby chodily za učiteli a řekly jim, když se něco děje, přišly se zeptat, co mají dělat. U nás to nechápeme jako žalování, chceme, aby děti byly schopné říct, co se jim nelíbí, že chtějí, aby toho ten druhý nechal. K tomu jsem vytvořil plakátek, který visí ve vybraných třídách a v družině a který sdílejí i další školní psychologové v dalších školách. Je to společně dohodnutý postup, jak co máme dělat. Přišel jsem na to s dětmi, ale nejde o zcela objevnou věc, i další učitelé, psychologové i rodiče to říkají dětem podobně.
Jako psycholog nemohu nic nařídit. Hlavní je, aby děti věděly, za kým jít, aby se nebály přijít a říct, co je trápí, aby samy chtěly. Někdy se potřebují jen svěřit, poradit se.
Hlavně se věnuji individuálním konzultacím se žáky a rodiči a milionu mikrokonzultací s učiteli. Řeším situace, které nesnesou odkladu. V menšině se potom věnuji práci se třídami a náslechům ve vyučování. Často a rád se účastním výchovných komisí a různých setkání s rodiči, kde působím spíše jako facilitátor. Ve škole se také věnuji školnímu parlamentu a chodíme se staršími žáky učit jejich mladší spolužáky, to mě teď hodně baví. Roli školního psychologa chápu hlavně tak, že ve škole je někdo, kdo sice neví všechno, ale žáci, jejich rodiče a učitelé se s ním můžou poradit. Klíčové je radit se a podporovat ostatní v jejich kompetencích. Ve škole spolupracuji hodně se všemi, bez toho se školní psycholog neobejde. Ostatní ve škole mu dávají práci. Psycholog by neměl řešit věci za ostatní, ale podpořit učitele v tom, aby to zvládli, že jsou odborníky, že jsou schopni řešit situaci, zvládnout to, že není nikdo jiný, který by to uměl líp. Znají děti, učí je každý den. A pak přicházejí situace, které nejsou zcela jasné, nemají jasná řešení. Řeší třeba, jestli se dítěte mají ptát, nebo ne, jestli mají dítě někde nechat uklidnit, nebo ho naopak zapojit. O takových nejasných situacích si učitelé potřebují popovídat. A pak se stane, že mi jeden den učitel vypráví, že neví, co a jak, a druhý den přijde a řekne, že mu pomohlo, že mi to mohl říct a že najednou věděl, co je a co není důležité. Psycholog je také katalyzátorem, který facilituje fungování procesů, urychluje nacházení řešení.
Vždy trvá, než se psycholog začlení do vztahů ve škole. Obecně se mi v přímé práci s dětmi a jejich rodiči osvědčuje otevřenost a vysvětlování a domlouvání věcí dopředu. S dětmi je důležité, aby je konzultace bavily. S rodiči je důležité se přesně domluvit na tom, co si od spolupráce slibují, a formulovat konkrétní cíle. Supervizorka naší budějovické skupiny školních psychologů PhDr. Sylva Hönnigová trefně rozděluje školní psychology na školotvorné a konzultační. Školní psycholog se na procesech ve škole může podílet ve velké míře, například spoluvytvářet klima školy. Nebo může být ve škole spíše jako odborník, který pracuje se zakázkami jednotlivců. To je do značné míry ovlivněno velikostí jeho úvazku ve škole a také otevřeností vedení školy. Každý školní psycholog má také jiný odborný základ, výcvik a používá jiné metody. Práci psychologa určuje například i to, jak je škola postavená. Když jde o jednu budovu, kde za ním může kdokoli přijít, může víc pracovat v kanceláři. Pokud školu tvoří více oddělených budov, chodí psycholog víc za lidmi.
Například v krizovém centru se psycholog zabývá konkrétní problematikou, třeba agresí pachatele domácího násilí nebo rozvody. Jde tam víc do hloubky, zvažuje vše, co se v tom dá dělat. Ve škole se jako školní psycholog setkává se vším, ale povrchněji. Vybavuji si, že jsem s tím na začátku hodně bojoval. Chtěl jsem jako většina absolventů psychologie dělat klinickou praxi, protože tam je to hodně zajímavé. Příhodným příměrem pro školního psychologa je obvodní lékař, ke kterému přijde spousta lidí s malými problémy, jen občas s nějakým větším. Právě spousta malých problémů je důležitých také pro roli školního psychologa. Řešíme úplně malé věci a vyřešíme je většinou snadno. Nerozvinou se pak do chronického problému. O malých problémech často stačí si popovídat s učitelkami, dětmi a rodiči, a tím se vyřeší. Dítě třeba nechce chodit do školy, my zjistíme, že se něčeho bojí, uděláme jednu nebo dvě konzultace a problém se vyřeší, dítě zase chodí do školy. Nebo má nějaké psychosomatické problémy, a kvůli tomu třeba nejde do školy. Učitel řekne rodičům, aby zavolali školnímu psychologovi, ten to s nimi probere, pak uděláme jednu konzultaci s rodiči a jednu s dítětem a problém se vyřeší. Jde to snadno, když je ve škole školní psycholog. Jinak to trvá dlouho – trvalo by, než by to rodiči někdo řekl, než by si rodič našel nějakého psychologa, než by v poradně dostal termín. Když jsme přímo ve škole, tak máme zkušenost se školou, s učiteli, chodíme po chodbách, kde vidíme děti, co dělají, jak si hrají, potkáváme je na obědě, i když je nesledujeme stále. Když pak přijde rodič, že se něco děje, že učitel nebo žáci něco dělají, můžeme se na to rychle podívat, prozkoumat to. Chodím do všech prvních tříd, aby mě všechny děti znaly. To je rozdíl oproti tomu, když jde rodič s dítětem do ambulance. Když přijde klient k psychologovi nebo do poradny, tak mu řekne svůj příběh, řekne mu to, co je podle něj problém, třeba, že synovi ubližují spolužáci a on jen reaguje nebo že je špatná učitelka. Psycholog vychází jen z těch informací, které mu klienti řeknou, a tak to má být. Říkají, co je pro ně důležité, a ostatní věci, které v tom nejsou pro ně důležité, mohou vypouštět. Ve škole dítě ale znám i z jiných aktivit. Když někdo přijde do ambulance, tak už příště nemusí přijít. Ale ve škole jsou všichni dlouhodobě, některé děti mám na podpůrných konzultacích roky. Ve školní psychologii také problémy aktivně vyhledáváme ve spolupráci s učiteli. S paní zástupkyní navštěvujeme už děti ve spádových mateřských školách.
Záměrně mluvím i jako školní psycholog o klientech. Ve slově klient je rovnocennost, nastavuje vztah. Děti neučím. Menší děti mi ve škole říkají „pane Tomáši“, a tak se jim i představuji a jim to přijde vtipné. Starší mi říkají „pane psychologu“ a někdy „pane učiteli“, protože ve škole jsou zvyklí všem říkat „pane učiteli“ nebo „paní učitelko“. Myslím, že tím, že jsem jako školní psycholog prostě součástí školního prostoru a děti mě často potkávají na chodbách a ukazují mi například pokémony, tak mě pak, když jdou ke mně na konzultaci, neberou jako psychologa. Jednou se mě žák při první konzultaci zeptal, kdy už přijde ten psycholog.
Těžké je pro mě plánování práce, domlouvání konzultací, odkládání konzultací kvůli akutním situacím. Náročná je také mlčenlivost. Jako psycholog si nemohu povídat s druhými o tom, co mi kdo říkal. Učitelé mají veliký zájem o své žáky a rádi by věděli, co je u některých příčinou jejich potíží. Závazek mlčenlivosti mi ale nedovoluje je informovat, pokud to není přáním zákonných zástupců žáka. Naprosto zásadní je dodržovat profesní etiku. Často si listuji etickým kodexem. Pokud bych se ve škole zachoval neeticky, pravděpodobně se to dozvědí všichni a už těžko se mi bude někdo svěřovat. Důvěru máme jen jednu.
S dětmi je někdy veliká zábava. Ale hlavně pokud se daří s klienty měnit to, co měnit chtějí, k lepšímu, tak to je veliké uspokojení. Okamžiky, kdy problémy mizí před očima nebo kdy jsou několikaleté potíže klientů během několika konzultací vyřešeny.
V letech 2018–2021 jsem učil na vysoké škole předměty spojené s poradenstvím ve školách i další psychologické teoretické předměty. Hodně mě bavilo učit účastníky celoživotního vzdělávání. Bavilo mě na tom to, že do školství vstupovali zkušení odborníci z jiných oborů, třeba vědci nebo manažéři, kteří se na školu a procesy dívali jinak než ti, kdo nastupují na profesní dráhu ve školství přímo po pedagogické fakultě.
V současnosti jsem předsedou pracovní skupiny školních poradenských pracovníků při Místním akčním plánu III v ORP České Budějovice. V pracovní skupině se snažím podporovat začínající i zkušené kolegy ze školních poradenských pracovišť na Českobudějovicku. Podílím se na organizaci aktivit pracovní skupiny, zvláště supervizí se školními psychology, protože ty jsou pro ně velmi důležité. Jsou důležité i pro učitele, ale to se zatím děje málo. Dříve jsme si zvali také odborníky na různá témata, sám jsem také přednášel téma řešení šikany. V rámci Místního akčního plánu II ORP ČB jsem působil i na dalších školách. Nyní dělám spíš neoficiální podporu. Z mého externího působení ve školách mě znají ředitelé i učitelé a sami se na mě obracejí, protože mě znají. Nárazově pomáhám v menších školách řešit složité situace. Kolegové mi sami volají, když něco řeší, potřebují se poradit, ptají se mě, co bych dělal já, potřebují se utvrdit, jestli postupují dobře. Když v Českých Budějovicích začíná působit nový školní psycholog, posílají ho za mnou popovídat si o tom, co a jak ve škole dělat.
Psycholog ve škole je prevencí závažnějších psychických potíží dětí, třeba panických poruch, které se dlouhodoběji vyvíjejí. Když dítě začne cítit nějaké potíže, například když přijde osmák, že se mu rozbušilo srdce, a řekne vám to, když se mu to stalo poprvé, a vy to vyřešíte, tak se nestane to, že s tím přijde až za tři roky, až to bude chronický problém. Proto má být na každé škole psycholog. Je ve škole nejen pro děti, ale i pro rodiče, když si u svých dětí něčeho všimnou. Má být ve škole také pro učitele. Máme ve škole spoustu zapálených učitelů a vychovatelek, které jejich práce baví a záleží jim na jejich žácích. To jsou věci, které nejsou navenek tak snadno vidět, myslím například pro rodiče a zřizovatele. Nelze to kvantifikovat. Učitele za jejich práci obdivuji a je důležité jim to i říkat. Jsou pět hodin s dětmi a mějte pět hodin pozitivní naladění a neustálou trpělivost! Mají mít možnost, kdykoliv potřebují, někomu, kdo má mlčenlivost, o tom, co řeší, říct, poradit se. Podstatnými argumenty pro psychologa v každé škole jsou prevence, dostupnost, rychlost.
Děkuji za rozhovor.
Absolvoval bakalářské studium psychologie na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a magisterské studium psychologie na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracoval také v Krizovém centu pro děti a rodinu v Jihočeském kraji, z. ú., a působil na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity. Nyní pracuje jako školní psycholog na Základní škole Pohůrecká v Českých Budějovicích a zároveň provozuje soukromou klinickou praxi (www.psycholog-tenkl.cz). Lektoruje kurzy pro pracovníky v pomáhajících profesích včetně pedagogů. Je předsedou pracovní skupiny školních poradenských pracovníků při MAP III ORP ČB. Věnuje se rovněž hudbě, pod uměleckým jménem Tom Vern připravuje k vydání své debutové album.
Kontakt: tenkl@zspohurecka.cz
Když jsme pro tento rozhovor hledali učitelskou osobnost, jejíž pojetí výuky by bylo pro čtenáře Komenského inspirativní, padla volba na Lukáše Tvrďocha. Pojďme se tedy blíže seznámit s jeho pohledem na výuku dějepisu, který se opírá o bohatou profesní zkušenost, upřímný zájem o žáky a potřebu smysluplné výuky.
(Vyšlo v časopise Komenský 147/2)
Mgr. Markéta Němcová a Mgr. Radka Prošková jsou druhostupňovými učitelkami českého jazyka a literatury na jedné jihomoravské základní škole. V současné době se aktivně zapojují také do pedagogického výzkumu, o kterém v předchozím rozhovoru hovoří výzkumníci z FF MU.
(Vyšlo v časopise Komenský 146/4)