Rozhovor s Arnoldem Kissem o podnikavosti jako důležité složce učitelské profese

srpen 2022 Lucie Škarková, Veronika Rodová

Zabýváte se konceptem podnikavosti jako složky učitelské profese. Jak podnikavost chápete, proč je pro učitele důležitá?

Podnikavost chápu jako schopnost řešit problémy, jde o schopnost obohacenou o hledání hodnoty, kterou zvolené řešení může mít pro další lidi. Podnikavost vyžaduje kritické myšlení, kreativitu a ideálně i diverzitu názorů a pohledů. Ve škole se můžeme bavit například o schopnosti uchopit problém, který řeší žáci a dobrat se k řešení, které dokáži i sdílet s dalšími lidmi. Jeden z „dokonalých“ příkladů jsou pro mě vaše kartičky Bez rákosky^[1]. Výhoda rozvoje podnikavosti je jednoduše v tom, že když se dělá dobře, tak připravuje lidi na život, ať už dělají cokoliv a kdekoliv.

 

Jak jste se dostal k učitelství?

Můj první kontakt s učitelstvím a pedagogikou proběhl až během studia na vysoké škole. Studoval jsem v Bratislavě International School of Liberal Arts a během studií jsem pracoval jako lektor v jazykové škole, kde jsem učil angličtinu, němčinu a chvíli také maďarštinu. Téma školství a vzdělávání mě ale zajímalo již dříve. Jako student jsem byl naštvaný na vzdělávací systém a řekl jsem si, že bych si přál během svého života přispět k jeho pozitivní změně. Po ukončení studia jsem se zapojil do programu Teach for Slovakia a šel jsem učit na základní školu.

 

V čem spočívá program Teach for Slovakia?

Teach for Slovakia je dvouletý vzdělávací program, který je součástí mezinárodní sítě Teach for All^[2]. V rámci programu se potkávají absolventi různých vysokých škol i odborníci z praxe, kteří se rozhodnou pro učitelské povolání, ale zatím nesplňují kvalifikační předpoklady. Program se zaměřuje na žáky základních škol, zejména v oblastech s vysokým procentem dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí nebo s vysokým počtem žáků ze sociálních menšin. Specifikem programu je, že buduje komunitu, spojuje velmi angažované a schopné lidi, kteří ovšem dosud neměli s pedagogikou žádnou zkušenost, jsou však velmi motivovaní uplatnit se ve školství a přispět svými zkušenostmi. Jde o lidi, kteří mají za sebou rozmanité kariérní cesty. Po této zkušenosti někteří absolventi programu zůstávají v profesi jako učitelé, jiní odchází do systémové administrativy, nebo se věnují sociálním inovacím. Z výzkumů americké iniciativy Teach for America^[3] zůstávají v profesi čtyři z pěti účastníků programu, řekl bych, že na Slovensku to bude obdobné.

 

Jak přesně výcvik v programu Teach for Slovakia probíhá? Co jste se v rámci něj naučil?

Výcvik probíhá ve čtyřech fázích, nejdříve jde o tzv. „basecamp“. Jde o program zacílený na seznámení se s ostatními účastníky, s problematikou vzdělávání a školství ve specifických prostředích. Následuje letní škola, kde je dvoutýdenní praxe, často s dětmi se specifickými vzdělávacími potřebami. Tato praxe je doplněná o reflexi s mentory a mentorkami a prezentacemi s příklady kvalitní pedagogické praxe. Po letní škole opět následuje „basecamp“ a příprava na další školní rok. Poslední fáze programu spočívá v samotné dvouleté praxi v roli učitele. Účastníci učí a zaměřují se na dosažení posunu žáků v klíčových kompetencích. Pravidelně využívají mentorskou podporu další doplňující vzdělávání. Mentoři jsou součástí programu Teach for Slovakia, jde o zkušené učitele.

Těch vzdělávacích seminářů je celá řada, jde o základní dovednosti jako plánování vyučovací jednotky, různé metody podporující participaci žáků ve výuce, strategie behaviorálního managementu, řízení času, ale i stres management a mnoho dalšího.

 

Začal jste tedy učit, i když jste vystudoval úplně jiný obor. Jaký je váš pohled na studium učitelství?

V mezičase jsem měl dostatek příležitostí diskutovat o studiu učitelství na Slovensku jak s učiteli/učitelkami, tak se studenty. Teoretická, akademická a zčásti i odborná příprava je nepochybně na skvělé úrovni. Co ale oběma skupinám chybělo, bylo více praxe, více reflexe a možnosti učit se z reálné zkušenosti. Stejně tak popisovali slabou přípravu v rámci studia na dovednosti jako je podnikavost, řízení času, osobní efektivita v pedagogické práci nebo vedení projektové výuky, či využívání problem based learning konceptu^[4]. Při studiu učitelství, z těchto výpovědí, chybí přístup orientovaný na identifikaci problémů a hledání efektivních řešení, jakoby byly pedagogická příprava a praxe dva oddělené, spolu nekomunikující světy.

 

Jaké byly začátky ve škole, kam jste nastoupil?

Měl jsem pochopitelně veliké obavy a obrovský respekt před takovou výzvou. Začal jsem pracovat na druhém stupni se sedmým ročníkem, ve škole, která měla asi tři sta žáků a žaček. Vyučoval jsem jazyky (slovenštinu, němčinu a angličtinu), občanskou výchovu, informatiku a fyziku. Ve třídě bylo třináct žáků, převážně pocházejících z rodin ze sociálně nepodnětného prostředí, navíc mezi rodinami dětí panovaly špatné vztahy. Třída se ve škole netěšila dobré pověsti, byla spíše obávanou třídou. Během výcviku v Teach for Slovakia jsem stále s někým spolupracoval, všechno jsme dělali společně, v tandemu s dalšími účastníky, a najednou se člověk ocitne ve škole sám. To je velká změna. Měl jsem štěstí na kolegy a kolegyně učitele ve škole a na vedení, které bylo otevřené novým iniciativám, přestože o samotném programu Teach for Slovakia před mým příchodem nebyli informováni.

Mé začátky v roli učitele si vybavuji jako plné obav. Připravoval jsem se na boj, ale také jsem v sobě cítil chuť pracovat s žáky, kteří, jak se ukazovalo, nebyli zvyklí na takový přístup, jaký jsem využíval. Orientoval jsem se na jejich individualitu, na jejich cíle a na osobní výkon každého z nich a na to nebyli zvyklí. Cítil jsem se jako cizí element v cizím prostředí a potřeboval jsem s tím bojovat.

 

Mluvíte o boji a v boji jsou vítězové a poražení. Můžete popsat nějaké konkrétní situace, kdy jste pocítil uspokojení, pocit vítězství, a naopak, kdy jste prohrával? Aby si čtenáři dokázali představit, s jakými situacemi jste se jako učitel potkával a jak jste je řešil.

Člověk se snaží využívat všechny ty ideální pedagogické metody a nějak to nefunguje. Například se snažíte demokraticky tu třídu vést, a přesto se najdou žáci a žačky, kteří pociťují větší míru zloby, mají potřebu narušovat, co se snažíte zavést, zkouší, co vydrží vaše nervy. Zpočátku jsem cítil selhání, že nejsem dost odolný vůči těmto snahám žáků, rozhodit mě.

Také se mi stala situace, kdy mi volali rodiče s pláčem a svěřovali se, že si neumí s těmi dětmi poradit. Byl jsem v náročné situaci, co povíte člověku, rodiči, který si neví rady s výchovou. Uměl jsem si s konkrétními žáky poradit ve škole, i s jejich výchovnými problémy. U jedné konkrétní žákyně jsem zaznamenával výrazné problémy s učivem, uměl jsem jí pomoci ve svých předmětech, ale neuměl jsem ovlivnit situace v těch ostatních. A to i přestože jsem u konkrétních učitelů/ek intervenoval, vysvětloval, v čem spočívají obtíže této žákyně. Ale to byl boj se systémem. V předmětech, kde žačka neměla dobrý vztah k vyučujícím, nebyla ochota jí vyjít vstříc, porozumět její složité rodinné situaci. Tehdy jsem cítil, že prohrávám.

Naopak pocit uspokojení jsem výrazně pocítil v souvislosti se školní knihovnou, kterou jsem ve škole založil a vybavil knihami, které nám různí lidé darovali.

Školní knihovna zařízená na školní chodbě a otevřená všem žákům přilákala i jednoho z velmi problémových žáků, typického nečtenáře. Měl jsem z toho velkou radost, když jsem ho tam potkal, začteného do knihy. „Pavle,“ říkám mu, „jsi dobrý, že si sám tady čteš knihu.“ Ocenil jsem ho a hned jsem taky tu dobrou novinu šířil ve sborovně. Tam mě ale čekala studená sprcha, když jedna kolegyně reagovala pochybovačným tónem a slovy: „A na co mu to bude, že čte knihu, když nemá žádnou budoucnost?“ To jsem si opět uvědomil, jak bojuji se systémem, který dětem ze sociálně nepodnětného prostředí nedává příliš šancí na lepší budoucnost.

Skutečně významnou výhrou však byla účast s mými žáky v soutěži iKid^[5], bylo to poprvé kdy na Slovensku tuto soutěž vyhrál tým žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí.

 

Co jste potřeboval jako učitel umět, abyste obstál ve třídě se špatnou pověstí?

Možná nejdůležitější byla odvaha reagovat na vzniklou situaci, ochota řešit vzniklý problém. Analyzoval jsem, v čem spočívá, snažil jsem se odhalit a pojmenovat jeho kořeny a hledal jsem, co mohu udělat pro jeho odstranění. Druhým faktorem byla veliká míra didaktické podpory ze strany programu Teach for Slovakia. Měl jsem k dispozici množství didaktických pomůcek. Za třetí to byla podpora ze strany školy, měl jsem přidělenou uvádějící učitelku, která mě seznámila s prostředím školy. Vedení školy bylo tolerantní vůči chybám a bylo ochotné mi pomáhat. V pedagogickém sboru byli lidé ochotní si navzájem pomáhat. Asi nejvíce mi pomohla spolupráce s mentorkou z Teach for Slovakia, která se mnou po celé dva roky byla v kontaktu, pomáhala mi hledat řešení na různé situace a reflektovat je.

 

Ve škole jste působil jako učitel dva roky, co jste si z této profesní zkušenosti odnesl?

Aby člověk dokázal upřímně a otevřeně reflektovat, jakým je učitelem, potřebuje se dostat do jiného prostředí. Dát si na chvíli pauzu, dopřát si odstup. Odcházel jsem s pocitem, že jsem to zvládl. Měl jsem některé dílčí úspěchy, například se mi dařilo rozvíjet empatii žáků a vést je k porozumění svému chování i chování druhých. Otevřeně jsem s nimi mluvil o pozitivních i negativních emocích, jak ovlivňují moje chování i to jejich. Když jsem je viděl rozčílené, ptal jsem se, co se stalo a nabídl jim čas na zklidnění. Sám jsem pak na vlastní kůži zažil, jak to aplikují na mně. Toto jsem považoval za dobře odvedenou práci, že jsem přispěl k rozvoji jejich dovedností pro další život aspoň v tomto konkrétním případě.

Zároveň jsem ale věděl, že jsem v mnoha věcech selhal, a že kdybych měl možnost, udělal bych některé věci jinak. Tuto zkušenost jsem po čase zúročil právě při vedení seminářů pro učitele. Konkrétně i nadále lektoruji kurzy efektivní komunikace, řízení školní třídy, práci s emocemi v komunikaci, facilitační dovednosti a time management.

 

Věnujete se ale také podnikavosti ve vzdělávání. Jaké konkrétní aktivity podnikáte v tomto směru?

Podnikavost v pedagogice znamená, jak učit jinak, jakým způsobem přinést více zážitkového učení do tříd, jakým způsobem rozvíjet měkké dovednosti pomocí technických předmětů tzv. STEM projekty^[6]. Tomu se věnuji i v rámci spolupráce na výuce na pedagogické fakultě v Bratislavě.

 

Můžete čtenářům přiblížit zaměření svého působení na pedagogické fakultě?

Oslovil mě kolega z pedagogické fakulty, který má již dlouhou pedagogickou praxi. Chtěl na Slovensku rozjet vzdělávací projekt Greenpower^[7]. V rámci projektu si účastníci stavějí elektrické formule a pak v nich i závodí. Tento projekt má rozvíjet mechanickou zručnost, schopnost týmové komunikace, schopnost prezentovat své nápady, schopnost řešit technické problémy. Od učitelů se vyžaduje, aby nechali žáky pracovat a nechali je dělat chyby, aby učení neřídili, ale drželi se role facilitátorů. Když jsme tento projekt rozběhli, tak jsme zjistili, že učitelům, zapojeným do projektu, dělá potíž vzdát se řídicí pozice. Že mají potíž zůstat v roli facilitátora. Byla to výzva po další vzdělávání učitelů. V té době nás shodou náhod oslovila skupina lidí na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, pro spolupráci na zavádění nového předmětu. Oslovili firmu, pro kterou pracuji, zdali bychom chtěli zavést předmět, který by učil podnikatelské a manažerské myšlení. Tu příležitost jsme využili a volitelný předmět pro budoucí učitele/učitelky jsme připravili a realizovali. Cílem bylo rozvíjet právě dovednosti spojené s realizací STEM projektů ve školním vzdělávání, zároveň budoucím učitelům zpřístupnit byznysové myšlení a principy podnikavosti.

 

Jak dlouho tento předmět vyučujete a jaký má ohlas u studentů?

Začali jsme minulý rok v jarním semestru. Nejdůležitější zpětná vazba, kterou jsme obdrželi, přišla na začátku. Studentky byly nespokojené, nelíbilo se jim, že uvedení předmětu bylo chaotické, dostali jsme zpětnou vazbu, která nám pomohla změnit koncepci předmětu a nastavit vhodněji způsob výuky. Museli jsme zohlednit potřeby a očekávání studentek. Na konci kurzu nám pak studentky psaly, že to byl nejpřínosnější předmět, jaký na fakultě absolvovaly. Výstupem z předmětu byl návrh projektového dne, nebo výukové hodiny s konkrétní cílovou skupinou. V tomto návrhu měly studentky zúročit získané dovednosti a znalosti z absolvovaného předmětu. Do portfolia si studentky zakládaly písemnou reflexy, tak jsme získali konkrétní výčet toho, co se naučily. Návrhy jejich projektů získaly pozitivní ohlasy od ředitelů soukromých škol v Bratislavě, kterým studentky výstupy své práce prezentovaly. To vnímáme jako užitečné propojení s reálnou školní praxí. V tomto semestru jsme provedli změnu a předmět jsme zavedli jako dvousemestrální s tím, že se do výuky zapojí více interních učitelů z pedagogické fakulty, tím mu tak zajistíme udržitelnost na fakultě a menší závislost na externích vyučujících.

 

Co jste museli změnit v původní koncepci předmětu, aby to zafungovalo?

Lépe a zřetelně sdělovat své cíle, přesněji formulovat, co tímto předmětem studentky učitelství získají. Upravili jsme obsah tak, aby byl více přizpůsobený jejich úrovni vědomostí a nepůsobil odtažitě, neodradil je už v prvních momentech tím, že bude přinášet neaplikovatelné výstupy do školní praxe. Bylo třeba odhlédnout od byznysového nastavení a přizpůsobit obsah potřebám, které vyplývají ze vzdělávacího kontextu organizací, kam převážně studentky profesně směřují.

 

Na co se při práci se studenty a studentkami zaměřujete, aby v budoucnosti obstáli před svými žáky? Co je pro vás klíčové?

Orientujeme se především na rozvoj dovedností, klademe důraz na schopnost zorientovat se v novém prostředí, v novém terénu. Učíme studenty vytvořit si plán, který reaguje na potřeby cílové skupiny, na potřeby žáků. Důležité také je uvědomit si, v jakém je to prostředí, umět řešit problémy tam, kde se nacházím. To je podle mě základ podnikavosti. Učit se uvědomit si problém, pojmenovat ho, identifikovat jeho příčiny. Formulovat, co chci dělat a stanovit si, čeho chci dosáhnout. Hledat potenciální zdroje řešení, vyzkoušet je a pak je zopakovat. Hledat kroky, které mohu udělat, abych dokázal věc vyřešit. Vyzkoušet řešení, zjistit příčiny, proč se mi to nepodařilo a navrhnout, co s tím mohu dělat dál. Uvědomit si, že neběžíme sprint, ale maraton, a jediný způsob, jak můžeme postupovat, je, že se učíme z minulých chyb. To se mi zdá důležité. Jde o univerzální způsob přemýšlení nad problémy. Považuji to za klíčový přístup, který je ale obtížné vysvětlit jednoduše.

 

Vaším cílem je dostat koncept podnikavosti do kurikula pregraduální přípravy budoucích učitelů. Jak se vám to v současnosti daří, jak společně s kolegy na pedagogické fakultě postupujete?

Momentálně jsme v procesu zjišťování a interakce. Zkoušíme, ověřujeme a zjišťujeme, jaký to má na studentky dopad. Je to cyklické. Jednak získáváme zpětnou vazbu průběžně, ale po každém cyklu potřebujeme zjistit, co fungovalo, co potřebujeme upravit, aby to v budoucnu fungovalo lépe. Toto je mimochodem něco, co se potřebují naučit všichni učitelé a zasadit si to do svého kontextu. Nedělat s žáky pořád to stejné, ale uvědomit si, co chceme s dětmi dosáhnout, co s nimi chceme vyzkoušet. Vyzkoušet si to, co jsme už dělali, zjistit, jestli se nám podařilo docílit výsledku, pokud ano, uvědomit si, co můžeme ještě zlepšit, pokud ne, jaká byla příčina a co potřebujeme vylepšit. Je to taková spirála.

 

Když hovoříme o přípravě budoucích učitelů, je třeba brát v potaz kontext, tedy do jakých škol budou takto vzdělaní pedagogové vstupovat. Jak vnímáte připravenost škol, rodičovské veřejnosti a stávajících učitelů na podnikavost ve vzdělávání?

Nemusí to být komplikované. Člověk si může vzít příklad nějakého projektu, zavede jej do praxe, vyzkouší jej. Například kolega má již dlouho myšlenku projektových týdnů, které se ověřili v zahraničí. Na to, aby se podařilo rozběhnout projektový týden, nepotřebujeme velký učitelský sbor lidí. Stačí mít jednoho nebo dva lidi, kteří jsou schopni v tandemu realizovat projektový týden a ukázat, co přináší. Ideální je mít vedení, které je otevřené změnám. Když se toto zrealizuje, tak je najednou změna možná. Co na Slovensku ale chybí, je dostatek příkladů dobré praxe a dostatek lidí, kteří by do toho šli. Chybí absolventi pedagogických fakult, kteří by přišli do školy a vyzkoušeli inovativní přístupy, které se naučili na pedagogické fakultě. Začali je ve škole plnohodnotně užívat, staly by se součástí jejich způsobu výuky. Chybí také pedagogové a ředitelé škol, kteří by se během doplňujícího pedagogického vzdělání s konceptem podnikavosti seznámili, měli možnost si celý proces vyzkoušet, aby jej mohli přinést zpět do školy a zde jej uplatňovat. Podle mě není nutné, aby bylo prostředí stoprocentně připravené, stačí, když je připraveno alespoň jisté klíčové procento lidí ochotných zkoušet nové postupy a šířit je dál. Je to ve své podstatě až virální záležitost ‒ virus nepotřebuje být silný na začátku, potřebuje být snadno šiřitelný.

 

Jak vnímáte změny učitelská profese? V čem je podle vás jiná, než když jste chodil do školy vy?

Podle mého názoru tím klíčovým rozdílem mezi tím, jak to bylo před dvaceti třiceti lety a tím, jak je tomu dnes, je cíl. Vzdělávání za bývalého režimu mělo připravovat zaměstnance do ekonomického systému, který byl nastavený, hotový. Nostalgie za socialistický vzděláváním je do jisté míry oprávněná, protože ono to vzdělávání skvěle plnilo svoji funkci ‒ vzdělávalo zaměstnance, vzdělávalo lidi, kteří jako ozubená kolečka zapadli na své místo. Ale jak se exponenciálně vyvíjí technologie a svět se mění, bourají se hranice a bourají se systémy, mění se to, jak fungujeme. A školství na to není přizpůsobené. Dnes už nestačí vychovávat zaměstnance. Potřebujeme učitele, kteří umí nacházet příležitosti ve svém okolí. V tom je podstata podnikavosti ‒ vidět a nacházet příležitosti v okolí a přetavit je v něco, co má přidanou hodnotu. Jsem si jistý, že je toho schopen každý a je pak schopen i hodnotu, kterou vytvořil, předat na pracovním trhu. To je něco, k čemu bychom měli vést studenty na pedagogických fakultách, učitele i žáky. Souvisí to s tím, že bychom měli vést žáky a studenty k uvědomování si svých potřeb a k tomu, aby je uměli pojmenovat a hledat zdroje pro jejich naplňování.

 

A co tedy považujete za důležité pro budoucí učitele?

Umět využít potenciál kvalitní reflexe praxe pro zlepšování vlastní práce. Ověřil jsem si to v různých kontextech, jak je důležité reflektovat zažité zkušenosti a cíleně vést jednotlivce k uvědomování si nejen pocitů, které zažili, ale co se zkušeností konkrétně naučili. Důležitou součástí reflexe je veřejná pochvala, protože povzbuzuje lidi, kteří se zamýšlejí sami nad sebou, nad tím, co zažili a jak s tím dále naložit. Stěžejní je vytvořit pro takové reflektované učení bezpečné prostředí, zajistit čas a prostor. Zde jako pedagogové často selháváme, protože si neuvědomujeme tento klíčový aspekt. Studenty ženeme do obrovského množství aktivit, ale nedáme prostor pro zastavení, uvědomění, co se událo, co jsem se naučil a co s tím do budoucna udělám. Nechat zkušenosti dozrávat, nechat jedince zkušenosti zpracovat, myslím vede vždy ke kvalitnějším výsledkům učení se.

Děkujeme za rozhovor.

 

Vysvětlivky k textu

^[1] Didaktická pomůcka pro přípravu budoucích učitelů v oblasti řízení školní třídy: https://www.ped.muni.cz/pedagogika/didakticka-pomucka-karty-bezrakosky/co-to-jsou-karty-bezrakosky/. Článek o těchto kartách vyšel v Komenském 145/3.

^[2] Teach for All je mezinárodní síť programů, které po dobu dvou let zaměstnávají ambiciózní lidi z různých prostředí jako učitele/ky. Během této doby se účastníci programu rozvíjejí v dovednostech, které mají vést ke zlepšování školství, k rozvoji dětí a komunity, kde působí. Více na webu zde: https://teachforall.org

^[3] Teach for America: https://www.teachforamerica.org/what-we-do/impact#:~:text=And%20while%20only%20one%20in,careers%20serving%20low%2Dincome%20communities

^[4] Problem-based learning (PBL) je metoda výuky založená na principu samostatné práce žáků, kteří řeší zadané úkoly v podobě problémů. Třída je rozdělena do malých skupinek, učitel nevede výuku tradičně, jeho cílem je poskytnout žákům co největší samostatnost.

^[5] Soutěž pro podnikavé školní týmy: https://ikid.cz

^[6] Koncept STEM vznikl v USA v 90. letech minulého století pro označení integrovaného polytechnického vzdělávání v oborech přírodní vědy (Science), techniky (Technology) a technologie (Engineering) a matematika (Matematics).

^[7] Greenpower je úspěšný britský vzdělávací program pro děti a mládež s cílem rozvíjet jejich tvořivost a zájem o vědu a techniku. Před několika lety se podařilo projekt přivést na Slovensko: https://greenpower-slovensko.sk

 

Mgr. Arnold Kiss studoval mezinárodní vztahy a sociální vědy na International School of Liberal Arts v Bratislavě a sociální psychologii v belgickém Luevenu a nizozemském Maastrichtu, pracoval jako učitel na jazykové škole. V rámci programu Teach for Slovakia dva roky učil na východě Slovenska, kde měl možnost pracovat se sociálně znevýhodněnými žáky a se žáky romské a maďarské menšiny. Podílel se na neziskových projektech Greenpower a Romzumieme.si/Cseregyerek. Nyní působí jako konzultant a trenér měkkých dovedností v organizaci Maxman Consultants, která se věnuje vzdělávání dospělých. Je autorem metodiky měkkých dovedností v programu Budúcnosť Inak Nadácie Pontis. Na Pedagogické fakultě Komenského univerzity v Bratislavě vyučuje předmět Tvořivá třída, který u studentů učitelství rozvíjí kompetence k podnikavosti.

Kontakt: arnold.a.kiss@gmail.com