Rostou (,) či nerostou? O houbách a čárkách

5. 11. 2021 Adam Veřmiřovský

Otázka, zda napsat, či nenapsat před či čárku, se nám může jevit jako banalita, ale při hlubším náhledu v ní spatříme rozdíl v pohledu na svět: Buďto věci prostě nějak jsou, anebo jsme ochotni připustit, že jsme to my, kdo utváří, jak věci vlastně jsou.

Problematice čárky před či jsme se věnovali už v dřívějším čísle Komenského, 142(2), přičemž zde uvedené stále platí. Proč se k tématu tedy vracet? Procházím-li své psané texty, shledávám, že kolegyně korektorka postrádá čárky tam, kde jsem je já doporučoval smazat. Řídíme se týmiž pravidly? Tj. Pravidly? Jistě. Jakožto bohemisté je známe dokonale (což neznamená, že s nimi nutně souhlasíme). Leč podobně jako se dva právníci neshodnou ve výkladu zákona, zdá se, že ani dva bohemisté se zcela neshodnou ve výkladu pravidel pravopisu. Tak v čem vězí ten lanýž?

Přistupujeme k opravě textu přílišně vnořeni do role češtináře, který ví, jak to má být správně, a tak opravuje, aniž by se pídil po motivacích autora. (Ostatně je na to vůbec čas?). Jenže pravidla jsou zde možností, jak zdůraznit něco, či něco jiného, např. poměr vylučovací, či naopak slučovací. Upíráme přitom autorovi autonomii volby. A neohánějme se obecně platnou logikou, neb i výsostní logikové potvrdí, že logika je vlastně společenský konstrukt. Argument používaný často před dětmi (To je snad jasné, ne?!) tímto padá. Nic není jasné, dokud se na tom nedomluvíme; a domluvit se na něčem — to trvá. Navraceje se ke kolegyni korektorce, tážu se: připustíme, že autorka či autor textu konstruuje vztah mezi danými proměnnými, anebo daný vztah je někde (ovšem kde?) předem zakotven a úkolem autorů je dané zakotvení znát?

Čteme-li text, ve kterém jsou čárky jinak, než jsme zvyklí, nahlédněme jej z jiné perspektivy. Je možné v daném zápisu najít logiku (jinou než »tu naši«)? Je možné respektovat autorský záměr, tj. snahu autorů zdůraznit zde slučování, onde vylučování, byť my bychom to udělali obráceně? Během psaní těchto vět „měl jsem hrozný strach, že se propadnu nebo že mne za trest zabije hrom — a nic [,]“
píše Karel Čapek v Hovorech s TGM (1990, s. 11). Anebo že se mi stane obojí, dodávám.

Je to jako s houbami: můžu mít sice dojem, že houby v lese nerostou, neb tam právě žádné nevidím, ale ony přitom (někde potají, pod listím) pomalu, ale jistě rostou! Tedy rostou i nerostou zároveň (záleží na úhlu pohledu). Ejhle, autorský záměr vymykající se několika málo „přesným logickým pravidlům“.

Mgr. Adam Veřmiřovský, Ph.D.

Katedra českého jazyka a literatury

Pedagogická fakulta MU