Výslovnost českých samohlásek u žáků odlišného mateřského jazyka

duben 2024 Milena Nosková, Marta Vágnerová

V tomto příspěvku se budeme věnovat české výslovnosti, ovšem nejenom v daném čísle, neboť půjde o tematickou řadu. Tentokrát pojednáme o výslovnosti samohlásek a v dalším čísle o správné artikulaci souhlásek, a to především v souvislosti s výukou češtiny jako cizího jazyka, neboť děti/cizinci navštěvují české školy. Studujeme-li kterýkoliv jazyk včetně mateřského, jednou z velmi důležitých částí je výslovnost. Jak uvádí Encyklopedický slovník češtiny, pravidly správné výslovnosti se zabývá nauka zvaná ortoepie a název je řeckého původu složený z „ortos“, což lze přeložit jako „pravý, správný“, a „epein“ – „mluva, výslovnost, mluvit“. Kulturní jazyky existují ve dvou formách: mluvené a psané. Historicky prvotní je podoba mluvená. I mluvený jazyk, podobně jako psaný, má svou normu, svá závazná pravidla.

Správná výslovnost je pro žáky/cizince velmi důležitá a měli bychom na ni dbát od první vyučovací hodiny, neboť gramatické chyby nezpůsobují tolik nedorozumění jako chyby fonetické. V České republice má výuka češtiny jako cizího jazyka relativně dlouhou tradici, a především v posledních dvou letech se učitelé setkávají s mluvčími, jejichž mateřským jazykem je ukrajinština.

Mezi českou latinkou a ukrajinskou azbukou se shoduje celkem 13 znaků, z toho 6 má stejný význam v obou grafikách. Těch zbývajících 7 může způsobit problémy. Jsou to: lat. Y „ypsilon“ – azb. У „u“; lat. H – azb. Н „en“; lat. X „iks“ – azb. Х „chá“; lat. B „bé“ – azb. В „vé“; lat. P „pé“ – azb. Р „er“; lat. C „cé“ – azb. С „es“.

Na rozdíl od češtiny, která má pět samohlásek krátkých (a, e, i, o, u) a pět samohlásek dlouhých (á, é, í, ó, ú), se v ukrajinštině vyskytují pouze samohlásky krátké: а, е, і/ы, o, y. Délka samohlásek v ukrajinštině není tedy na rozdíl od češtiny významotvorná, je pouze průvodní vlastností přízvučných samohlásek. Proto délka samohlásek v českém jazyce působí Ukrajincům potíže nejen při výslovnosti, ale především v psaném projevu. Tuto problematiku lze s žáky velmi dobře procvičovat např. pomocí říkanek z Ferdova slabikáře od Ondřeje Sekory: Amálka papala papáníčko, pokapala kanapíčko; Elen se vesele veze s jelenem přes celé meze; Ibisi kvílili bílí, nad Nilem lítali chvíli; Olga volala kosa, toulá se okolo polobosa; Kdybys nebyl býval kýval, nebyl by se mýval hýbal.

V ukrajinštině patří mezi zvláštní fonémy в [v] a й [j], jež se mohou realizovat jako neslabičné samohlásky. Souhláska в [v] je retoretná (na rozdíl od české retozubné). V určitých pozicích se realizuje jako polosamohláska [u]: вчора [učora] – včera, правда [prauda] – pravda, вечеря [uečerja] – večeře. V porovnání s češtinou se znělá souhláska в [v] na konci slova nikdy nemění v retnou neznělou [f], ale stává se naopak ještě znělejší a přechází v neslabičné [u], např. лев [leu] – lev, острів [ostr´iu] – ostrov. Je proto nutné procvičovat výslovnost českých slov s v na konci slov: lev, kov, ostrov, přístav.

V příštím čísle se zaměříme na výslovnost souhlásek.

PhDr. Milena Nosková, Ph.D.

PhDr. Marta Vágnerová, Ph.D.

Katedra slovanských jazyků a literatur

Pedagogická fakulta JU