Percepce a vyrovnávání se se smrtí se v horizontech času a na pozadí jednotlivých kultur mění, avšak vědomí limitovanosti našeho bytí je zakořeněno, i když s nestejnou měrou intenzity, v životech nás všech. Smrt je neodvratným vyústěním života každého člověka. Otázky oscilující na pomezní hranici života a smrti jsou zastřeny oparem tajemna, bázně, skrytosti (odkrytosti) a vždy provázeny spletitou škálou emocí. Ať už je smrt vnímána jako vstupenka k věčné spáse, či jako neblahá předtucha obnažující nicotnost lidského bytí, je nástrojem, jak vnímat život. Dějiny literatury zahrnují nespočet textů, odrážejících dobové představy o smrti, jež poukazují na vývoj filozofického a uměleckého uvažování autorů o otázkách spjatých s (ne)bytím.
V posledním ročníku základních škol sou již žáci vybaveni širokou škálou vědomostí a dovedností. Na základě osvojených znalostí literární teorie a vlastní četby jsou schopni analyzovat text, kriticky posoudit jeho hodnotu a nahlížet na konkrétní téma též v kulturněhistorických souvislostech. Úzce zaměřená výuka tak poskytuje vhodný prostor i pro tak specifické a zároveň společensky velmi potřebné téma, jako je smrt. Hodina literatury tak může být zaměřena na leitmotiv smrti a reflexe lidské konečnosti v poezii. Takto zaměřená výuka literatury na jedné straně podporuje schopnost analýzy uměleckého textu, charakteristiky literárněhistorického kontextu, s nimiž se žáci budou setkávat v dalším studiu na středních školách. Na straně druhé, reflektování limitovanosti lidského života a uvědomování si jeho konvergentního směřování patří k základní (zásadní) otázce dotýkající se každého jedince, každé kultury a každého údobí. Komplikované životní období, charakteristické hledáním vlastní identity, přináší nejen značnou emocionální labilitu a prudké změny nálad, ale též vyvíjející se představy o životě a smrtelnosti. Většina jedinců je schopna na kognitivní úrovni chápat smrt, avšak vnitřní uchopení a prožívání je individuální. V tomto kontextu je na leitmotiv smrti nazíráno prizmatem dospívajících jedinců, kteří se v hodinách literatury posledního ročníku základní školy zaměřují též na válečnou zkušenost a její odraz v literatuře. Jedním z vhodných reprezentantů je první básnická sbírka Františka Halase.
Roku 1927 František Halas vstoupil do poezie sbírkou Sépie[1]. Svou prvotinou reagoval na hromadná a perspektivistická hnutí dvacátých let. Ačkoli sbírka zčásti navazuje na básníkovo rané poetistické období, etabluje se v ní existenciální tón poetiky básníka „úzkosti a naděje“. Již v Sépii jsou totiž položeny základy Halasova básnického světa. Trýznivý pocit lidského bytí spolu se subjektivními pocity plynoucího času zrcadlí motivy smrti, noci, tmy, prázdnoty, snu, ticha a vzdalujícího se dětství. Ústředním motivem, prolínajícím se celou skladbou, je smrt. V Halasově básnickém díle „se odráží jak chaotičnost světa, zmítaného po první světové válce prudkými společenskými otřesy, tak básníkovy rozpory nejosobnější“ (Pešat, 1967, s. 1). Smrt lze označit v kontextu Halasova díla za intermotiv, neboť vytváří vyšší kontinuitu mezi jednotlivými básníkovými texty – je opakujícím se prvkem, který je přítomen napříč všemi díly.
Motivy smrti
Smrt má v básních povahu neustále připomínané skutečnosti – je všudypřítomným protipólem života. Již od prvních veršů Halasovo „víno smrti kvasí“ a odkazuje na nevyhnutelný proces metamorfování a zániku. Vědomí smrtelnosti Halas konfrontuje s údělem lidského subjektu (i s údělem básníka: „Jak je básníku v rubáši / když mech oči zarůstá / a dívka růži přináší / kladouc ji na ústa // I na rtech básníku růže hnijí / na smetiště je vyváží / a v hospodách pak víno pijí / veselí hrobaři“). Konfrontuje jej s osudem jedince, pro kterého je smrt mnohdy jediným pevným bodem mrzkého bytí. Zření Halasova lyrického subjektu na smrt se pojí s existenciálními pocity strachu a úzkosti, jak je tomu například v básni U hrobu[2], kde sice hrobník chodě mezi hroby na smrt takřka zapomněl, leč sivý kámen nikoli: „Hrobník smrti nevzpomíná / mezi hroby strach svůj zapomněl / i v kameni jsou děsem ústa siná“. Z některých básní je patrná tendence potlačit existenciální pocity strachu a úzkosti ze smrti. Snaha subjektu distancovat se od pasivního života člověka, jenž podlehl pocitům marnosti, a potřeba pokusit se uchopit život navzdory všem nejistotám a rovněž navzdory té jediné jistotě (smrti) se objevuje v básni Moudrost: „Neumírat smrtí / životem umřít / za smrt i rak se stydí / hleď všeho užít“. Jinde je „život zploštělý štěnice hladová“, a ačkoli člověku „rakovina naděje“ przní obličej, zbývají mu šťastné vzpomínky na „dětství přečisté“, jež je mu jedinou útěchou: „Z vypáčených očí krada své dětství přečisté / štěstí jež nám dáno a zůstává / když sesychá ovoce měsíce / a kradí je zaskočena naděj tvá“.
Barevná symbolika, spojená se smrtí, se na rozdíl od výše analyzovaných děl v Sépii vyskytuje řidčeji. Smrt je metaforicky spjatá s červenou barvou, symbolizující krev: „víno smrti kvasí“. Obraz mrtvého dokresluje bílá barva, poukazující na jeho vybledlé tělo: „visí tam bílý a nah“. Nejsilněji pak působí synestetický obraz „černé“ smrti v básni Spáč, kde se mísí vjem vizuální s čichovým: „Odcházíš spat bratříčkovat se se smrtí / v její černé vůni Jakubův žebř se pne“.
Vnímání smrti zrcadlí proměňující se pozici nicotnosti subjektu v někdejším světě. Jak uvádí Miroslav Červenka, v Sépii se „skličující vědomí smrti prolíná se vzpurným a kriticky vyostřeným společenským postojem, s Halasovým intenzivně a spontánně žitým proletářstvím“ (Červenka, 1945, s. 268). Meziválečná úzkostná doba a apokalyptická vize světa, jímž otřásly hrůzy první světové války, se tak odrazily na ladění sbírky.
Stejně jako dekadenti nejsou fascinováni spásnou vidinou posmrtného života, tak i v Halasově Sépii je zřejmá skepse ke křesťanskému zření na smrt. Absentuje zde jakákoli nadpozemská útěcha, ačkoli v básních nalézáme frekventované aluze na biblické postavy, jako je tomu například v básni Vzkaz: „Už jede rytíř / v brnění kosti chrastí / hlavy dopitý kalich / smrt vrabec v hrsti // Holuby na střeše / ať chytají jiní / život jak polibek Jidáše / zradí“. Miroslav Červenka rovněž poukazuje na důležitý aspekt percepce smrti: básník „obrací pozornost k hmotným projevům smrti, k biologii, k chemii a fyzice rozkladu“ (Červenka, 1945, s. 269), což dokládá četný výskyt bezútěšných obrazů tlejících těl mrtvých vojáků, zemřelých na bojištích první světové války, kde „zákop padlými přetéká“.
Za emblematické básně, reflektující onu hrůznost války, lze pokládat Mazurské bažiny a Neznámého vojáka. V první zmíněné básni se „jádro smrti“ ukrývá v dělostřeleckých granátech, jejichž zásah učinil z tváří vojáků jen prázdná, rysů zbavená torza spočívající v bahně. Znetvořené tváře, jež možno chápat jako aluzi na trpký obraz prázdnoty (vyprázdněnosti), básník přirovnává k palimpsestům: „Lesklé plody šrapnelů s hořkým jádrem smrti / kdo prosil o tu ocelovou manu / tvář mrtvých prázdná jak palimpsesty / spí v bahnu“.
V básni Neznámý voják nalézáme obraz mrtvého, již tlejícího vojáka v znatelně drsnější a naturalističtější podobě než v básni předchozí. Básník zde líčí jeho rozkládající se tělo. Na tragiku osudu poukazuje do helmy ponořená tlející hlava, z níž již začaly netečně rašit rostliny. Básník tak poukazuje na krutost války, která nedovolila padlému vojákovi důstojnou smrt. Jeho oči uhnívají neklidně otevřené – nikdo je nezatlačil: „Hleďte rozbitého blázna / ještě do květu žene / bliznou mu helma / hlava v ní hnije // Slánky očí zejí dokořán / a nikdo nezatlačí je / na spleti mrtvých měsíc Tamerlán / krutě si libuje (…) Křest vodou křest ohněm krví křest / a nemá jména voják / jen jako levhart má po sobě skvrny / větší než čtyrák“.
Výjevy sycené ošklivostí a hrůzou jsou u dekadentů spjaty zejména se subjektivním Já prožíváním, tedy s líčením duševních stavů, kdežto u Halase se v drsných obrazech zubožených lidských těl zároveň odráží i společenský apel. Jiným způsobem pak trauma poválečné doby zachycuje báseň Paříži až tě nebude, v níž se do centra pozornosti dostává Evropa, která se jeví jako zbídačený, stářím vysílený kontinent, jenž je skrz naskrz prolezlý chorobnou hnilobou, která odkazuje k hlubokému úpadku někdejšího světa: „Byli jsme nemluvňaty před tím co přišlo / viděli jsme viděli / jak tato Evropa fosforeskující hnilobou / vrásčitá hranicemi / po příkladu Amazonek upálila si prs“. Kolektivní trauma doby doléhá i z veršů Tanečnice: „Bibličtí hadové už nesvádí / v tomto století kdy sami se svádíme dosti / a ze všech stromů poznání / trháme do sytosti“. Žalostný stav se odráží také v básni Moudrost, kde nalézáme slehlou Evropu, jíž z úst padají růže zároveň s karabinami. Motiv růže je ve sbírce často spjat s prostorem hřbitova. Například v básni Ticho je způsob házení růží do hrobu připodobněn k apatickému tělu mrtvého. V básni Asrael je smrt metaforicky přetavena v obraz růže, jež nás svou omamnou krásou v lesku jara vybízí alespoň na okamžik zapomenout, že její kořeny v hloubi země mají blízko k červům: „Však jednou pootevřená ústa růží / v úskočném jaru prozradí vše / zapomeňte zapomeňte že dole jsou červi / a přivoňte“.
Motiv tlení je ve sbírce spojen také s ryze subjektivním prožíváním vědomí úderu smrti. Život od prvního dne spěje k zániku – smrti, jež bytí lidského subjektu chtíc nechtíc determinuje. Zrozením tak započíná pomyslné odečítání doby, která zbývá do osudného okamžiku. V tomto kontextu sehrává důležitou roli faktor času, jenž zasívá do všeho živého semeno zániku. Běh života a jeho nezvratné vyústění v smrt přibližuje báseň Něha: „Trouchnivíš naráz a duse se prachem rozpadlého těla / probíháš bez zastavení bez jediného doušku svým životem / a nečekaje třetího zakokrhání zapřeš i tu / jež nad tebou pláče“. Jinde se tlení podepisuje na neživých předmětech. Básně Klid a Prší navozují atmosféru sychravého podzimního počasí, které evokuje podzim života a přibližující se smrt. V první uvedené básni je na nevyhnutelný aspekt zániku (zmaru) metaforicky poukázáno na tlejícím listu: „Vrásky něžná kostra tlícího listu / síto jímž vytéká života voda živá / ztvrdlé líčidlo bývalých excentriků / rakev červotočivá“. Motiv tělesného rozkladu je přítomen také v líčení pochmurného podzimního deště, v němž se tlumeně ozývají „výkřiky lačné nicoty“: „V plískanici dnů závěj ticha mokvá / plíseň kořalek ničí dřeň náhlé radosti / vlhké a rozmarné jak podzimní počasí / v němž černý anděl proletuje výkyvy kyvadla“.
Ve sbírce se vyskytuje několik aluzí na historické i mytické postavy. Jimi je také v mnohých básních poukázáno na nezvratné spění lidské existence. Nejvýraznější aluze na smrt, reprezentované mytickou postavou, nalezneme v básni Asrael, která již svým názvem emblematicky odkazuje k andělu židovského a islámského náboženství, jenž v okamžiku smrti člověka separuje duši od těla. Asrael je tak zosobněním smrti: „Poznáte naše křídla / a bude již pozdě / Asrael nám je srovná / do pouzdra rakve“. Explicitní pojmenování anděl smrti se objevuje v básni Lyrické smetí, která byla do sbírky zařazena až v pozdějších vydáních. Anděl smrti je zde jakýmsi hodinářem – pánem času, který má moc pomyslný tikot hodin života navždy zastavit: „Anděl smrti perutí šelestí / a pak je hodinářem / umrlčí hodinky / natahuje v pelesti“.
Blízkost smrti je úzce spojena s úzkostí a strachem, samotná smrt pak často s temnotou. V Sépii pocity bázně kulminují v ponuré noci – „reklamním prospektu prázdnoty“. Temnota noci zbavuje člověka schopnosti vizuálního vjemu – zbavuje jej smyslu, jenž umožňuje bezprostřední kontakt s okolním světem. Existence lidského subjektu je vystavena útoku temnoty, která odkazuje k jeho bezvýchodné predestinaci – ve tmě pocity spjaté se smrtí nabývají na intenzitě. Básník tak motiv noci využívá se záměrem navodit úzkostnou atmosféru.
V básni Listopad na noční obloze visí měsíc jako gilotina, která jednou spadne. Život „dozrává“ do svého konce, což básník vyjadřuje obrazem metamorfování hroznů na kvasící víno smrti: „Stříbrný nůž na brusu tmy / hrozny hvězd cukernatí / měsíci Háfizi opilý / víno smrti kvasí“. Měsíc jako element spojený se smrtí nalézáme i v dalších básních. Ve výše zmíněné básni Neznámý voják se objevuje antropomorfizovaný měsíc Tamerlán, pojmenovaný po tatarském krutovládci, jenž se vyžívá pohledem na padlé vojáky: „Slánky očí zejí dokořán / a nikdo nezatlačí je / na spleti mrtvých měsíc Tamerlán / krutě si libuje“. Jinde je měsíc „urna s vyvátým popelem do níž jen bludná / vlasatice nahlíží“. Personifikovaná luna se v básni U hrobu „svléká k půlnoci“ a křižák přináší hrůzný „smrti šat“. Měsíc, připodobněn k bledé lidské tváři, která zaniká procesem cinerace, je líčen v básni Ticho: „Měsíc zvolna a s pompou zapadá / je to tvář mrtvé v jícnu krematoria mizející / již pokryje černá deska kolumbária / se jmény souhvězdí“. Na příchod všeobjímající temnoty (smrti) upozorňuje také báseň Žárovka: „Konec Slunce provaluje se / satrapa se hotovící / vzít všecko s sebou do rakve“. Tma je tak v Sépii nositelkou niterného prožitku úzkosti lidského subjektu uprostřed hmotného světa.
Trauma ze smrti doléhá také ve verších navozujících neklidné ticho. Jeho tíha nejsilněji trýzní v básni Ticho, kde „Spirála ticha se rozvíjí v snubní prstence prázdnoty“ a černou trávu ticha sžírají sarančata slov. Jinde je pak ticho ztotožňováno s mrtvými, kteří „mlčí jak sfingy“. V básni Asrael z umlklého prostoru vystupuje rakev, kterou básník nazývá „tůní ticha“. V Mazurských bažinách se do ticha ozývá jen „lstivá melodie smrti“, která je podobně jako v Karáskově básni Kalný západ spojována s žabími skřeky: „Mazurské bažiny podivných žab / lstivá melodie smrti“.
Interpretace básnického zobrazení smrti pojímá práci s uměleckým textem, analytickými nástroji recepce lyriky a identifikaci jazykových prostředků. Interpretace a zasazení básní do historicko-společenského kontextu dané periody vede žáky též k cenné zkušenosti artikulovat i tak intimní a emocionálně silný fenomén, jako je smrt. Zároveň má otevření tématu lidské konečnosti ambici podnítit diskusi a detabuizovat problematiku smrti z mezilidské komunikace. Otevírání oné problematiky ve výuce (například skrze interpretaci literárních textů), nabízí způsob, jak vést adolescenty k spirituálním hodnotám a percepci plurality pohledů a názorů na smrt.
Literatura
Halas, F. (1927). Sepie: [poesie]. J. Fromek.
Červenka, M. (1990). Slovník básnických knih: díla české poezie od obrození do r. 1945. Československý spisovatel.
Pešat, Z. (1967). František Halas. Náčrt monografické kapitoly 4. dílu Dějin české literatury, (roč. 15, č. 1).
Mgr. et Mgr. Kateřina Tesařová je absolventkou oborů Učitelství pro střední školy: vizuální tvorba, výtvarná výchova a český jazyk a literatura. Působí jako doktorandka na Ústavu výtvarné tvorby a multimédií na STU v Bratislavě. V současné době pracuje jako grafická designérka.
Kontakt:
carpenter.katerina@gmail.com
[1] V práci vycházíme z prvního vydání sbírky: Halas, František. Sepie: [poesie]. Praha: J. Fromek, 1927. Odeon., typologii motivů smrti rozšiřujeme také o několik básní z vydání pozdějšího: Halas, František a Břetislav Štorek. Básnické dílo. V Praze: Československý spisovatel, 1978.V prvním vydání nesla sbírka název Sepie. Citace upravujeme dle současných pravopisných pravidel, a to včetně titulů literárních děl, v tomto případě užíváme tvaru Sépie.
[2] Báseň U hrobu byla zařazena až do pozdějšího vydání Sépie.