Priorita 3: Odpovědně a efektivně řídit vzdělávací systém

1. 11. 2019 Redakce

Priorita 3 –  Odpovědně a efektivně řídit vzdělávací systém

prom. ped. Jana Hrubá

1. Jednou z priorit Strategie 2020 je zlepšit komunikaci mezi aktéry ve vzdělávání. Jaké konkrétní postupy byste v této oblasti doporučovala?

Důležitým úkolem podle Strategie 2020 má být „podpora změn v chování aktérů vzdělávání systematickým a promyšleným předáváním informací, šířením znalostí, vzděláváním, osvětou, úsilím o sdílení společných hodnot“. To je přesně to, co se dlouhé roky nedaří.

Není tu (kupodivu) výslovně zmíněna komunikace s pedagogy jako klíčovými aktéry změn ve vzdělávání, což je zásadní nedostatek, protože tato komunikace není dostatečně funkční. Především k učitelům z praxe by mělo směřovat včasné a srozumitelné vysvětlování smyslu záměrů a opatření MŠMT s cílem získat je pro dané změny. Jinak  půjdou změny jinou cestou, a nemusí to být pro děti, mladé lidi a celou společnost cesta nejpřínosnější.

Učitelská i širší veřejnost se o změnách z MŠMT dovídá jen z oficiálních tiskových zpráv nebo z vystoupení ministra/ministryně ve chvíli, kdy je vše už v běhu. Nemá téměř možnost vyjadřovat se k chystaným opatřením ve fázi záměrů a příprav. Pokud se vybraní zástupci učitelů na přípravě změn podílejí, pro učitelskou veřejnost je obtížné dozvědět se jejich jména (viz revize RVP). Vnější připomínkové řízení mívá pro vybrané organizace „šibeniční“ termíny.

Našemu týmu se nepodařilo zjistit, že by na MŠMT existoval nějaký plán/koncepce zlepšení komunikace s veřejností, ačkoli takový dokument má kdejaké malé město (přesvědčte se na internetu). Mechanismus pravidelného vyhodnocování výsledků komunikace s veřejností zřejmě není zaveden.

Na MŠMT stále chybí stabilní, průběžně působící pracoviště pro komunikaci s veřejností odbornou i laickou, které by dlouhodobě monitorovalo názory a potřeby školského terénu a reakce veřejnosti. Odborný marketingový a pedagogický tým by měl vycházet z teorie řízení změny a připravovat informační a „osvětové“ kampaně tak, aby veřejnost, především učitelskou, pro chystané změny a opatření získal. (Tiskový odbor má jiný úkol – informovat aktuálně o činnosti ministerstva a ministra/ministryně. Ovšem ani tyto informace by neměly být tak „kožené“.) Samozřejmým prvkem by dnes mělo být sledování názorů učitelů na sociálních sítích a využívání tohoto prostředí k dialogu a osvětě.

Nebezpečím pro takové marketingové pracoviště je ale to, že běžná učitelská veřejnost hledí s nedůvěrou a často nespravedlivě na pedagogy, kteří byli ve všech projektech, všude veřejně diskutují a jsou příliš mediálně známí. Propagátoři musí být pro příjemce kampaně názorově konzistentní a skutečně věrohodní. Jak je zřejmé z internetových diskusí, měli by mít pedagogické vzdělání a praxi.

2. Jak se dařilo MŠMT naplňovat roli konzultačního a metodického centra vzdělávací politiky?

Jde o dlouhodobý problém ministerstva po ztrátě nástrojů přímého řízení škol. Ministerstvu se stále nedaří systémově naplňovat tuto roli. Rizikem zůstává prosazování dokumentů a obecně vzdělávací politiky také do nižších úrovní vzdělávacího systému – do krajů, obcí a škol. Nepodařilo se např. dostat některé zásadní úkoly Strategie 2020 do dlouhodobých záměrů krajů.

Pojem „konzultační centrum“ navozuje představu, že vedení ministerstva konzultuje, tj. radí se předem o svých záměrech nejen s partnery na vyšší úrovni (s ostatními ministerstvy, organizacemi zaměstnavatelů, odborníky z vysokých škol), ale také s těmi, kteří budou jeho záměry především realizovat – s klíčovými aktéry = učiteli všech stupňů škol. To se dlouhodobě nedaří, nebyly ani vytvořeny platformy takové diskuse. Před řadou let byl pokusem o podobnou platformou metodický portál RVP, kde probíhala moderovaná diskuse k problematice RVP (ovšem učitelská veřejnost už se nedozvěděla, zda a jak byly náměty z diskuse využity). Je pochopitelné, že názory učitelstva nebo rodičů jsou různé, často protikladné, a nelze vyhovět všem. Ale je třeba trpělivě odpovídat a vysvětlovat s respektem k partnerům v dialogu. Dají se také zobecnit nejčastější námitky a upozornění na rizika. To by poté měly být směry „osvětového“ působení na odbornou i laickou veřejnost.

„Osvětovou“ publikační činností, která by vysvětlovala potřebné změny výuky a záměry vzdělávací politiky a získávala pro ně sympatizanty mezi učiteli i rodiči, se však cíleně a systematicky nezabývá nikdo.

Metodickým centrem měl být původně Národní institut dalšího vzdělávání (NIDV). V současnosti je realizátorem několika projektů a nabízené vzdělávání (i na krajských pracovištích) se týká většinou s projekty souvisejících, právě aktuálních a izolovaných témat, nikoli komplexního pojetí výuky jako takové. Didaktická témata aby pohledal. Učitelé, kteří by si chtěli osvojit metody a formy výuky pro 21. století, mají smůlu, pokud jim takový kurz neobjedná osvícený ředitel přímo do školy. Jenže o systematické vzdělávání pak většinou nejde.

Velké plány s obnovením systému dalšího vzdělávání má projekt SYPO, ale ukončení projektu koncem roku 2020 znamená teprve závěr příprav a implementace jistě potrvá určitý čas. Není to trochu pozdě vzhledem k signálům, které již dlouho vysílá praxe?

Bohužel neexistují ani veřejné informace o tom, že by se na vyšší úrovni řízení někdo zabýval dopady projektů a tím, zda přinášejí prokazatelné efekty v lepší kvalitě vzdělávání. Výroční zprávy ČŠI tomu rozhodně nenasvědčují.

3. Co mohou udělat školy pro to, aby se komunikace mezi aktéry vzdělávání zlepšila?

Školy mohou něco takového ovlivnit jen zčásti – komunikace mezi aktéry vzdělávání vedoucí ke sjednocování názorů a hodnot  je záležitost systémová, která musí začít shora. Školy mohou zlepšovat svou vnitřní komunikaci a komunikaci s nejbližším okolím – mezi vedením a učiteli, mezi kolegy navzájem, mezi žáky a studenty, komunikaci s rodiči, se zřizovatelem, s veřejností v obci. Někde to funguje velice dobře – všechno záleží na lidech. Velmi inspirativní jsou vzájemné návštěvy ředitelů a učitelů spřátelených škol (např. organizované sdružením Trvalá obnova školy) nebo setkávání v rámci četných vzdělávacích iniciativ.

Největším problémem současnosti je názorová rozpolcenost pedagogické obce (tradicionalisté versus inovátoři) a existence sociálních „bublin“ – komunikujeme především s těmi, kteří jsou nám názorově blízcí, a nenacházíme (nesnažíme se najít) to, co je nám společné s názorovými odpůrci. Ba co hůře – někteří učitelé svými vzájemnými nepřátelskými až vulgárními výpady (především na sociálních sítích) poškozují prestiž profese, kterou by jí na druhé straně tak rádi navrátili. A to už je oblast, ve které by se mohl angažovat každý z nás.

Bohužel to není problém jenom v oblasti vzdělávání, ale v celé společnosti. Ovšem i takovým dovednostem, jako je kultivovaná diskuse a věcné argumentování, se lze naučit. Pole neorané pro působení učitelů (čest výjimkám!). Nemyslíte, vážení čtenáři?

Prom. ped. Jana Hrubá vystudovala Pedagogickou fakultu UK, obor ČJ – D – Vv. Přes 30 let působila ve školství jako učitelka na 2. stupni ZŠ i ve vedení školy. Od r. 1990 pracovala v pedagogických asociacích a jejich výborech (NEMES, PAU a SKAV, kde je jako čestná členka aktivní dodnes). Podílela se na práci redakčního týmu Bílé knihy. V letech 1993–2008 vydávala časopis Učitelské listy a drobné publikace zaměřené na inovace. Až do současnosti je šéfredaktorkou stejnojmenného webu o změnách ve vzdělávání.

Kontakt: jana.hruba@ucitelske-listy.cz