Příroda ve vzdělávání

duben 2024 Adam Kyprý

V posledních měsících jsme jistě všichni zaznamenali skokový vývoj digitálních technologií. Zejména příchod umělé inteligence rozpoutal velmi živé diskuse. Názory na její využití, přínosy i rizika se různí. Jako pedagogovi mně tyto úvahy připomněly citát Richarda Louva: „Čím více je vzdělávání technicky vyspělé, tím více přírody naše děti potřebují.“ Přivedly mě také znovu ke dvěma inspirativním zahraničním knihám, z nichž čerpám ve své pedagogické praxi a které bych rád představil čtenářům časopisu Komenský.

První z nich je Coyote’s guide to connecting with nature (Kojotí průvodce spojením s přírodou). Tato kniha pojednává o přístupu nazývaném „Kojotí učení“, dobře uplatnitelném ve volnočasových programech pro děti, mládež i dospělé, rovněž však vybízející k implementaci jeho principů do formálního vzdělávání. Publikace je rozdělena do dvou částí. První – Mentorův průvodce – seznamuje s principy Kojotího učení. Skrze reálné příběhy, výzkumy a úvahy přináší vhled do fungování složek osobnosti dítěte, na jeho vývoj a na vrstvy učení v kontaktu s přírodním světem. Tato část zve k návratu k přirozeným způsobům učení, jako je volná hra v přírodě, objevování okolního světa skrze přímou smyslovou zkušenost, nápodoba chování a rolí, vypravěčství, umělecké vyjádření, pozorování přírody atd. Zve tedy k návratu k postupům, které bývají v současném školství i společnosti často upozaďovány exaktními postupy a zaměřováním se na digitální prostředí. Kapitoly autoři obohacují o výsledky svých výzkumů. Jon Young při zkoumání domorodých kultur např. vyhodnotil, že úroveň znalostí přírodního prostředí domorodců, kteří běžně využívají výše jmenované cesty přírodního učení, jsou srovnatelné s nároky na znalosti studentů doktorského studia ekologie. To může pedagogy vést k úvahám o využitelnosti přirozených způsobů učení v hodinách přírodopisu. Protože vnější přeorientovávání pozornosti a zájmu žáků po čtyřiceti pěti minutách je v přirozeném procesu učení nežádoucí, je zřejmé, že přírodnímu učení jsou vlastní především metody integrované tematické nebo projektové výuky. Druhá část knihy – Průvodce aktivitami – nabízí cvičení, hry a další aktivity, ztělesňující principy popsané v předchozích kapitolách. Předkládá názorné příklady, jak rozvíjet smyslovou citlivost (ekolog a psycholog Michael J. Cohen hovoří dokonce o 54 smyslech a citlivostech); všímavost a empatii vůči přírodě i sobě; jak posílit vzájemné vazby v komunitě, spolupráci i kulturu; jak skrze hru, stopování a pozorování získat znalosti o zvířatech, rostlinách a ostatních organismech; jak posílit odolnost i sebedůvěru překonáváním reálných překážek a diskomfortu. Výčet rozvíjených oblastí vede pedagoga k uvažování nad klíčovými kompetencemi v rámcovém vzdělávacím programu a jejich možným naplňováním skrze přírodní učení. Přestože jednotlivé aktivity nejsou v knize provázány s kurikulárními výstupy formálního vzdělávání, při čtení se možnosti jejich provázání s učivem nabízejí. Samotní autoři vyzývají k čerpání inspirace v dalších receptářích aktivit a k tvorbě vlastních. Podstatné podle nich je pochopit základní východiska přírodního učení (popsaná v první části) a přenést je do praxe (viz druhá část knihy s příklady možných aktivit).

Pokud důvodem pro výběr první knihy byl její široký záběr od východisek a teorii po konkrétní aktivity v praxi, druhou publikaci volíme pro její zaměřenost na úzké a pro mě ústřední téma přírodního učení – obnovení zpřetrhaného spojení mezi dětmi a přírodou.

Richard Louv, autor knihy Last child in the woods: Saving our children from nature-deficit disorder (Poslední dítě v lesích) přichází s novým termínem nature-deficit disorder (porucha nedostatku přírody). Tato porucha se podle autora projevuje řadou příznaků, stále běžnějších v moderní společnosti, přičemž jmenuje ADHD, úzkost, emocionální a duševní problémy, problémy s chováním, zhoršující se zdraví a well-being, chronický stres, poruchy pozornosti aj. Na výzkumech dokládá, že kontakt s přírodním světem tyto projevy výrazně snižuje a obnovuje rovnováhu celého organismu. Interpretací výzkumných zjištění ukazuje, že příroda je naším přirozeným prostředím, z něhož jsme vzešli a které nám poskytuje jedinečné stimuly, podmínky a vzory pro rozvoj kognice, kreativity, posílení imunity, psychické odolnosti, nervového systému i sociální citlivosti. To, co Louv nazývá poruchou spojenou s nedostatkem přírody, má krátkodobé i vývojové důsledky. Vzdalování se od přírody může mít z dlouhodobého hlediska dalekosáhlý vliv na blaho naší planety: „Bez přímé zkušenosti s přírodou si ji děti začínají spojovat se strachem a apokalypsou, nikoli s radostí a úžasem. Jak lze od dětí očekávat, že budou chránit něco, čeho se spíše bojí, než že by to milovaly?“ Louv upozorňuje na stále se zmenšující kontakt s naším přirozeným prostředím. Uvádí, že zatímco předchozí generace trávila hrou venku velkou část svého volného času, současné děti tráví 80 až 90 % svého času uvnitř budov, v posledních letech navíc v digitálním prostředí. Spolu s naléhavým varováním Louv přichází také s nadějí a konkrétními řešeními, ať už se jedná o „pasivní“ formy, jako je posílení zeleně ve městech, prostředí škol či nemocnic, nebo o otevírání prostoru i pro aktivní a cílenou spolupráci s přírodním světem zejména v oblasti vzdělávání a volného času. Vlídně nás pedagogy vyzývá, abychom do výuky zahrnuli pozitivní vliv přírody. Začít můžeme malými kroky, například „pouhým“ přesunutím části výuky, pokud je to možné, na čerstvý vzduch, a postupně můžeme přejít k jejímu aktivnímu využívání jako laboratoře, ateliéru, učebny či tělocvičny.

Kontakt s přirozeným prostředím je jedním ze stavebních prvků sociální, environmentální a „osobnostní“ gramotnosti, nezbytným základem pro zdravé fungování člověka, a to i v kontaktu s digitálním světem.

BcA., Bc. Adam Kyprý

student oboru Dramatické výchova na DAMU a pedagog v lesní mateřské škole