Rozhovor s Ivanou Janoušovou, učitelkou základní školy v Dolní Rožínce, o jejím pedagogickém přesvědčení a zkušenostech učitelky malotřídní školy

16. 11. 2020 Eva Nováková, Veronika Rodová

Mohla byste se nejprve čtenářům Komenského jako učitelka sama představit…

Narodila jsem se v Brně, kde jsem byla po maturitě na Gymnáziu Elgartova přijata na tehdejší Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně (nyní Masarykovu univerzitu) a vystudovala zde obor učitelství pro první stupeň ZŠ se specializací na hudební výchovu. Tu jsem si vybrala proto, že jsem od dětství hrála na housle, později se stala členkou komorního souboru při ZUŠ a cimbálové muziky souboru Javorníček, v níž jsem si vytvořila hluboký vztah k lidovým písním a folklóru vůbec.

Po ukončení studia jsem nastoupila na ZŠ Hroznová v Brně, kde jsem získala díky skvělému vedení školy a velmi vstřícnému kolektivu zkušených kolegyň pevné základy a cenné podněty pro svůj učitelský „rozjezd“. Po narození třetí dcery jsme museli s manželem řešit bytovou situaci a rozhodli se opustit Brno. Do „hry“ zřejmě zasáhl osud, neboť se nám naskytla možnost zakoupit rodinný dům v obci Rožná, kde byl můj pradědeček řídícím učitelem místní obecné školy.

Po mateřské dovolené jsem nastoupila na základní školu v Dolní Rožínce, kde učím již více než 25 let především první až třetí třídu a zastávám funkci vedoucí metodického sdružení prvního stupně. Řadu let jsem na naší škole vedla národopisný soubor Groš.

Dlouhodobě spolupracuji s Katedrou matematiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, a to aktivní účastí na konferencích matematiků, účastí na projektech i jako externí vyučující. Moje místo je ale u nejmenších školáků. Může to znít jako klišé, ale moje práce je mým opravdovým koníčkem.

 

Můžete představit také své žáky a školu, ve které teď učíte?

Základní školu Dolní Rožínka navštěvuje asi 120 žáků, jsme školou spádovou pro okolní obce. Učebny čtvrté až deváté třídy jsou umístěny v historické budově zámku, který patřil hraběti Mitrovskému. Žáci mohou využívat udržovaný zámecký park pro relaxaci, ale i pro výuku přírodovědných předmětů, vlastivědy, tělocviku i dalších předmětů. Třídy mladších žáků a mateřská škola sídlí společně v samostatné budově. Toto umístění vytváří klidné a bezpečné prostředí a usnadňuje dětem z mateřské školy přirozený přechod do „velké“ školy. Vlivem úbytku žáků došlo před několika lety ke spojování tříd a první stupeň se tak stal malotřídkou.

Náš pedagogický sbor není početný. Učitelé navzájem sdílejí svoje zkušenosti s aktivizačními metodami práce (projektová a tematická výuka, prvky daltonského způsobu vyučování, využití informačních technologií ve výuce). Společně hledáme cesty ke zkvalitnění a zefektivnění výuky.  Na prvním stupni se nám osvědčila genetická metoda čtení; po zjištění, že velká část žáků druhého stupně opouští naučené vázané písmo, učíme děti psát nevázaným písmem Comenia Script a máme s ním velmi pozitivní zkušenosti; vyškolili jsme se a využíváme postupy a metody matematiky profesora Hejného. Naše škola se může chlubit špičkovým vybavením tříd pro využití moderních technologií ve výuce.

Velkou pozornost však také věnujeme seznamování dětí s tradiční lidovou kulturou a udržování zvyků našich předků. V rámci projektu Lidový rok každoročně slavíme masopust, vynášíme smrtku, čistíme studánku, pro veřejnost připravujeme vystoupení u živého betléma. V roce 2012 se naše škola zapojila do celostátního projektu Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici Tady jsme doma – Regionální folklor do škol[1]. Naši žáci dvakrát účinkovali na Mezinárodním folklórním festivalu ve Strážnici a jejich vystoupení se setkalo s velkým úspěchem a kladným hodnocením poroty. Pravidelně se připojujeme k akcím Celé Česko čte dětem, Noc s Andersenem a dalším.

 

Co Vás přivedlo k učitelskému povolání?

Myslím, že pro učitelské povolání jsem byla předurčena. Zmiňovala jsem už pradědečka, řídícího učitele v obci Rožná. Jeho syn, můj dědeček, se stal řídícím učitelem v nedaleké obci Střítež. Dodnes žijí v obci pamětníci, kteří vzpomínají, jak dědeček vozil maminky do porodnice, protože měl jako jediný v obci auto, a narozená miminka za šest let vítal ve škole.

Můj otec svoje pedagogické schopnosti využil ve výuce na vysoké škole. Nejvíce mě však ovlivnila maminka, která učila na základní škole češtinu a ruštinu. Ráda jsem jí koukala pod ruku při opravách diktátů, písemek a slohových prací. A začala si hrát na školu – s medvědy, panenkami, později kamarádkami. O své pedagogické budoucnosti jsem měla jasno od útlého věku a nikdy jsem o ní nepochybovala.

Důkazem toho, že se učitelské geny dědí, je skutečnost, že moje nejstarší dcera učí na vysoké škole, prostřední na prvním stupni základní školy a obě jsou učením nadšené. Moje nejmladší dcera sice není učitelkou, ale vystudovala dětské lékařství. I v tomto oboru jistě zužitkuje laskavý vztah k dětem.

 

Naplňuje učitelské povolání Vaše původní představy?

Zcela. Přestože se učitelskému povolání věnuji už 35 let, stále mě učení baví a naplňuje, nabízí mi prostor pro kreativitu, není zde místo na rutinu. V začátcích své pedagogické praxe jsem si schovávala sešity s přípravami. Hromádka popsaných sešitů rostla a rostla a já jsem zjišťovala, že svoje předešlé přípravy nemohu využívat.

Tak jako je každý den jiný, je jiné i každé dítě, jiná je i každá třída. Mění se i cíle vzdělávání, metody, formy. Současné školství podporuje učitelovu aktivitu, tvořivost, flexibilitu, ale současně s tím přináší větší zodpovědnost. Učitelé mají nepřebernou nabídku učebnic tištěných i elektronických, jsou pro ně pořádána školení a odborné semináře, kde se mohou seznámit s novými trendy ve vzdělávání, mohou si vyměňovat zkušenosti a všechny nově získané poznatky přizpůsobit potřebám své aktuální třídy i každého konkrétního dítěte.

A právě tato skutečnost mě na mé práci stále nesmírně baví. V každém dítěti je něco pozoruhodného, každé je něčím originální, každé mě nutí přemýšlet, jakou cestu pro něj zvolit. Každé dítě chce a potřebuje zažít úspěch. Za svůj úkol považuji každému z nich k úspěchu a pochvale pomoci.

Učitelství vždy bylo, je a bude náročným povoláním. Děti dovedou nás dospělé vyčerpat, ale dokáží také nesmírně nabíjet.

 

Který předmět učíte nejraději?

Na tuto otázku neumím odpovědět. Na učitelství prvního stupně mě baví právě různorodost předmětů. Současně velice ráda hledám „oslí můstky“ mezi jednotlivými předměty a baví mě propojovat je v tematické výuce nebo v projektech.

 

Který předmět se podle Vás nejlépe učí?

Nemám svého favorita. Odpovím opačně – co se mi učí nejhůře. Je to tělocvik. Ne že bych byla nepřítel pohybu, to vůbec ne. Ale s přibývajícími léty strávenými ve škole se ve mně hromadí obavy z úrazů. Dnešní děti si zlomí prst i při chytání molitanového míče… Je pro mě velmi těžké tyto obavy potlačit a učit děti například skákat přes kozu.

Můžete čtenářům doporučit nějaké své zajímavé náměty, zdroje pro výuku nebo i uvést konkrétní příklad z Vaší výuky?

Vaše otázka je tak široká, že je velmi těžké na ni odpovědět. Na začátku každé činnosti, tedy i činnosti pedagogické, je motivace. Začnu tedy od ní.

Možná to čtenářům může připadat divné, ale mou hlavní pedagogickou motivací je touha po klidu, radosti z práce a pohodě ve třídě. Toto vše má ale jednu základní podmínku. Musím vidět radost, klid, spokojenost a pohodu kolem sebe. Jak toho docílit? Je to vlastně velmi jednoduché. Především musím zajistit dětem po všech stránkách bezpečné prostředí. Prostředí, kde jeden respektuje druhého, kde jeden druhého umí ocenit, pomoci mu, kde je přirozené, že každý neumí všechno. Chyby děláme všichni a nemusíme se za ně stydět, protože je přece neděláme schválně. Nutnými pomocníky na cestě k pohodě ve třídě jsou rodiče dětí. I ti potřebují naši radu, pomoc, povzbuzení a ocenění.  

Mám-li být konkrétnější, je třeba učit s očima i ušima otevřenýma a být vždy na výuku připraven. Praxe mě však naučila, že příprava nesmí být striktním neměnným vynucovaným scénářem. Mnohokrát se mi stalo a samozřejmě se mi i nyní občas stane, že se hodina nepovede, děti nedělají to, co jsem si „vymyslela“… Potom odcházím z hodiny vyčerpaná, rozladěná, děti jsou v napětí – poznaly, že nejsem spokojená. Při hledání příčin vždy dospěji k poznatku, že za nezdar mohu já – neodhadla jsem obtížnost učiva, jeho rozsah, podcenila jsem potřebu dětí vyjadřovat se k tématu, sdílet zážitky. Tedy příprava je nutná, ale musí být flexibilní. Je nutné pozorně vnímat, jak děti pracují, naslouchat jejich postupům, nápadům. Mnohdy se stane, že scénář upravený dětmi je lepší, než byl můj původně plánovaný. Za velmi důležité považuji, aby děti chápaly důležitost a význam učiva, které probíráme. V tom mi pomáhá tematická a projektová výuka. Často ji „odstartují“ právě děti tím, že projeví hlubší zájem o nějaké téma. Zde se vracím k Vaší otázce a uvedu konkrétní případ:

Během nedávného domácího vzdělávání v období nouzového stavu jsem svým druhákům posílala k prohloubení učiva prvouky odkazy na videa zachycující život v ptačích hnízdech. Téma děti natolik zaujalo, že mi posílaly vlastní fotografie ptáků i malované obrázky. Začala vznikat obrázková galerie. Po návratu do školy děti samy usoudily, že je problematické, pokud má každý obrázek jiný formát, na některém je i popis ptáka, někdo připsal k ilustraci i zajímavost. A to už byl krůček k vytváření našeho třídního atlasu ptáků. Při jeho tvorbě děti spontánně opakovaly a procvičovaly učivo českého jazyka – čtení s porozuměním, vyhledávání, třídění a zápis informací, pravopis, abecední řazení, slovní druhy (druhová jména dětem osvětlila, co jsou přídavná jména a jaký mají význam). Učivo matematiky jsme utvrzovali porovnáváním a demonstrováním velikosti ptáků a rozpětí jejich křídel, setkali jsme se i s údaji o rychlosti letu. Diskutovali jsme o významu nápadu několika žáků, kteří začali velikosti ptáků sčítat. Objem učiva prvouky jsme několikanásobně překročili. Děti ptáky třídily podle různých kritérií (kde žijí, čím se živí, jak se pohybují, jaká mají vajíčka). Neodmyslitelnou součástí každé karty byla ilustrace. Ptačí hnízda jsme zkoušeli také modelovat, zpívali jsme si písničky o ptácích. 

 

Říkáte, že ve Vašem životě má důležitou úlohu folklór. Jaký význam podle Vás hraje folklór v životě dnešních dětí, kde spatřujete jeho pedagogický potenciál? Jak jej ve své práci využíváte?    

Myslím si, že v dnešní globalizované době má uchovávání lidových tradic obzvlášť velký význam. Je to naše specifické kulturní bohatství, které nám mohou v jiných zemích závidět. Proto by mělo být samozřejmostí předávání tohoto bohatství z generace na generaci. Bohužel, v mnohých rodinách už tato kontinuita přestala fungovat. Dovoluji si zde citovat sběratele lidových písní Josefa Horu, který v úvodu své sbírky napsal: „Lidská paměť je velmi krátká. Člověk rychle zapomíná. Pokud dítěti nikdo nepřipomene, kde má hledat své tradice, může se stát, že až bude dospělý, už své kořeny nenajde.“

S folklórem jsem vyrostla a v roli maminky, učitelky a teď i babičky si mnohokrát vyzkoušela, že lidové dětské hry a písničky děti baví a doslova je potřebují. Jsou generacemi vyzkoušené a skutečně fungují. Své dceři, která jako začínající učitelka dostala třídu prvňáčků, jsem poradila: Když bude nejhůř, zahrajte si „čížečka“ (tedy dětskou lidovou hru Čížečku, čížečku, ptáčku maličký). S chutí ji hráli až do třetí třídy.

Lidové písně jsou pro mě studnicí a inspirací při výuce, bez nich si svou práci učitele neumím představit. Přináší dobrou náladu, jsou příležitostí pro relaxaci i pohybovou chvilku, pomáhají s vysvětlováním a procvičováním učiva. V jejich textech je uložena moudrost našich předků. Dovídáme se z nich o životě lidí, o přírodě, o řemeslech. Svoje zkušenosti z práce s lidovou písní jsem shrnula v metodickém materiálu Kde se zpívá, dobře bývá. Myslím si, že lidové písně a tradice bychom měli my, učitelé, určitě „přibalit“ dětem do pomyslného batůžku, se kterým je pouštíme do života. 

 

Jaký roli podle Vás hrají ve vzdělávání dětí zájmové kroužky?

Zájmové kroužky jsou skvělou příležitostí pro rozvoj specifického nadání dítěte. Umožňují dětem uplatnit svoje vlohy, rozvíjet je, současně budovat sebekázeň, ale také zdravé sebevědomí, umožňují vyniknout těm, které třeba ve škole nejsou úplně úspěšné. Navíc si děti vytvářejí další živé sociální kontakty, učí se komunikovat, podřídit se, respektovat, hodnotit sebe i druhé. Samozřejmě vždy záleží na osobnosti vedoucího kroužku a rozumných cílech rodičů.

 

Jak období karantény proměnilo Vaši pedagogickou zkušenost?

V prvé řadě jsem musela s odvahou a odhodláním dokořán otevřít brány do online světa a seznámit se s možnostmi, které poskytuje náš školní informační systém pro online výuku – vytváření online úkolů, testů a prezentací. Jako všichni učitelé jsem se potýkala s problémy, jak učivo dětem vysvětlit na dálku, jak zajistit efektivní, ale také zábavné a atraktivní procvičování, jak pomoci rodičům v roli vyučujících, jak rodiče i děti povzbudit, jak jim vyjádřit podporu a pochvalu za jejich snahu, trpělivost a odhodlání novou situaci zvládnout. Vstřícný a obětavý přístup rodičů předčil moje očekávání. Při přípravě online výuky jsem si potvrdila, že mi nestačí zadávat úkoly s výběrem odpovědí (úkoly „klikací“) nebo úkoly se zadáním „přetáhni myší“. Problematické bylo zadávání úloh s otevřenou otázkou, neboť děti neumí pracovat s klávesnicí – neví, jak napsat velké písmeno, diakritická znaménka, znaménka za větou. Pokud bychom měli více využívat online technologie ve výuce v nejnižších třídách, museli bychom vytvořit velmi dobře metodicky propracovaný systém výuky IT, nejlépe už od první nebo druhé třídy.

 

Uvažovala jste někdy o tom, že odejdete ze školství? Pokud ne, co by Vás k tomu přimělo?

Nikdy. Naopak mě na začátku učitelské kariéry udivovalo, že dělám to, co mě baví, a ještě za to dostávám zaplaceno. Samozřejmě v českém školství je mnoho nedořešených nebo neřešených problémů, které mě zlobí, ale nemám kompetenci je ovlivnit. Když ale vstoupím do třídy a zavřu za sebou dveře, mám možnost pracovat podle svého svědomí. A toho si cením.

 

Rozhovor vyjde v časopise Komenský. Myslíte si, že jsou myšlenky J. A. Komenského stále živé?

Jednoznačně. Zásady, které Komenský prosazoval, považuji za nadčasové – vždyť ve své každodenní pedagogické práci se snažíme o názornou, systematickou výuku založenou na mezipředmětových vztazích, trendem moderního školství je aktivita žáka, respektování individuálních zvláštností, diferencovaný přístup, dokonce i principy formativního hodnocení, které se v moderním školství dostávají do popředí, vycházejí ze zásad Komenského.

 

V současné době působíte na malotřídní škole. Jaká zde vidíte pozitiva a jaká negativa?

Musela jsem se naučit plánovat si práci tak, abych se mohla intenzivněji věnovat po určitý čas každé třídě. Na „scénu“ však vstupují ještě žáci integrovaní nebo žáci se specifickými vzdělávacími požadavky a z dvojtřídky se snadno stane troj- až čtyřtřídka. Zvládnout se to musí. Je třeba umět si práci zorganizovat a pro vytyčené cíle využít vzájemné pomoci žáků.

Pro žáky je výuka ve spojené třídě náročnější, ale přináší jim řadu benefitů: naučí se pracovat samostatněji a soustředěněji, naučí se vzájemně si pomáhat, ať už uvnitř ročníku nebo starší mladším, při vzájemném učení si efektivně fixují učivo, učí se komunikovat. Mladší žáci se seznamují s učivem starších a v dalším roce ho zvládají snadněji, starší žáci si opakují učivo probírané mladšími spolužáky.

 

Spolupracujete s kolegy na druhém stupni?

Bez spolupráce to samozřejmě nejde. Na schůzky metodického sdružení prvního stupně si vždy na začátku školního roku zveme vedoucí předmětových komisí a sdílíme poznatky o našich žácích, hledáme příčiny neúspěchu jednotlivců i případné problémy v pojetí či míře osvojení konkrétního učiva. Velkou pozornost věnujeme přechodu žáků z prvního na druhý stupeň.

 

Jak byste formulovala své učitelské krédo?

Slovo učitel je od slova učit, nikoli zkoušet.

 

Co byste chtěla touto cestou ještě sdělit svým kolegům učitelům?

Na své kolegy učitele se obracím s jednou výzvou a mám pro ně jedno přání.

Výzva zní: Mějme pochopení pro to, že děti mohou mít velké starosti, že i dětem se někdy špatně pracuje, nemají „svůj“ den, že se dětem nechce do práce, která jim nejde, je pro ně obtížná, bojí se neúspěchu, strach jim „svazuje ruce“, že každé dítě chce být chválené a úspěšné. Vždyť my dospělí to známe. Jsme přece úplně stejní…

Tomuto tématu jsem se věnovala v článku My a oni aneb „Léčivé bylinky“ pro naše školství (Janoušová, 2014).

A na závěr slíbené přání: Přeji všem svým kolegům učitelům, aby chodili do práce nejméně tak rádi jako já.

 

Hora, J. (1995). Písničky a popěvky ze severu Horácka. Žďár nad Sázavou: IMC.

Janoušová, I. (2014). My a oni aneb „Léčivé bylinky“ pro naše školství. Komenský, 138(3), 49–50. Dostupné z https://katedry.ped.muni.cz/pedagogika/wp-content/uploads/sites/17/2014/10/komensky_03_138.pdf

Janoušová, I. (2019). Kde se zpívá, dobře bývá. In A. Schauerová & M. Maňáková, Regionální folklor do škol – manuál pro učitele II (s. 22–44). Strážnice: NÚLK.

PaedDr. Ivana Janoušová

působí jako učitelka prvního stupně na ZŠ a MŠ Dolní Rožínka. Externě spolupracuje s Katedrou matematiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, kde vyučuje předmět didaktika matematiky v oboru učitelství pro mateřské školy. V letech 2017–2019 spolupracovala na celostátním projektu Zvýšení kvality vzdělávání žáků, rozvoje klíčových kompetencí, oblastí vzdělávání a gramotností ve vzdělávacím modulu Matematická gramotnost a v jeho rámci působila jako mentor akčního výzkumu. Je aktivně zapojena v projektu Národního ústavu lidové kultury Tady jsme doma – Regionální folklor do škol. Za stěžejní ve své pedagogické práci považuje diferencovaný a individualizovaný přístup s cílem vytvořit dětem podmínky pro radostné a efektivní vzdělávání.

 

Kontakt:  janousova.ivana@gmail.com

 

[1] http://www.nulk.cz/tadyjsmedoma/