Rozhovor s Lucií a Vladimírem Dobešovými, spoluzakladateli školy fungující na principech svobodného demokratického vzdělávání

5. 11. 2021 Anna Tomková

S PhDr. Lucií Dobešovou a Ing. Vladimírem Dobešem jsme hovořili především o jejich klíčových profesních inspiracích a o konceptu školy, kterou společně založili a dále rozvíjejí. Lucie ve škole Donum Felix pečuje především o vztahy jako psycholožka a mediátorka. Vladimír má ve škole roli zástupce zřizovatele a koordinátora tzv. tyrkysové organizace.

Kudy vedla vaše cesta ke školství a jak jste se dostali k alternativním školám?

Lucie: Již v osmdesátých letech minulého století, v době studií na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze jsem se zajímala o oblasti, kde se překrývala pole sociální a pedagogické a vývojové psychologie. Zkušenosti z výzkumu a vlastní učitelská praxe na všech úrovních výchovně-vzdělávacího systému (tedy od rodinného centra přes mateřskou školu, základní a střední školu až po školu vysokou) mne dovedly k pozici školní psycholožky na běžných školách. Tato odborná i lidská praxe pro mne znamenala velké rozčarování z úrovně našeho školství. K tomu se přidala ještě letitá zkušenost z lektorování komunikačních kurzů Respektování, nejprve pro školy a potom pro rodinná centra čili pro širokou rodičovskou veřejnost. Lidé se po absolvování kurzů často ptali, kam mohou své děti poslat do školy, aby měli zaručeno, že k jejich potomkům budou učitelé přistupovat partnersky a s důvěrou, že učení bude probíhat v klimatu bezpečí a podpory vnitřní motivace. A pro mne byl problém ukázat jim takové školy. Postupně ve mně dozrálo rozhodnutí pokusit se vytvořit takové prostředí, o kterém rodiče z našich kurzů snili, vybudovat školu, kde bychom realizovali to, co známe částečně ze zahraničí, z moderní vzdělávací literatury, z rozhovorů s pokrokovými odborníky na vzdělávání.

Vladimír: Na mé cestě ke školství mne vedle Lucie ovlivnila také má profesní cesta. Věnoval jsem se otázce efektivnějšího využívání přírodních zdrojů a vymýšlení nových postupů, jak z tohoto pohledu lépe řídit průmyslovou výrobu a pak jsem tyto postupy začal učit lidi v podnicích, konzultačních firmách i na univerzitách. V devadesátých letech jsem měl možnost studovat na univerzitě v Amsterodamu a pocítil jsem na sobě a na své motivaci ten ohromný rozdíl mezi přístupem k poskytování vzdělávání, které jsem zažil u nás a pak v Holandsku. Vzdělávání na základní, střední i vysoké škole u nás bylo založeno na striktně hierarchické struktuře, vnější motivaci, rolí učitele bylo jednosměrně řídit vzdělávací proces a „předávat“ vzdělávací obsahy. V Amsterodamu jsem zažil partnerský a respektující přístup založený na odpovědnosti studenta a na jeho vnitřní motivaci a iniciativě. Byl to velký aha moment, skok v poznání osobních talentů a v seberozvoji. Začal jsem se postupně více věnovat i vzdělávání dětí a dálkově vystudoval kurz kreativní pedagogiky u Ivana Vyskočila na DAMU.

Když jsme pak už mnohem později s Lucií uvažovali o založení školy postavené na respektu k dětem a na jejich vnitřní motivaci, dostal jsem se při jedné služební cestě na návštěvu do soukromé demokratické školy Sudbury typu v Jeruzalémě (Jerusalem Sudbury Democratic School^[1]), která je považována za jednu z nejlepších Sudbury^[2] škol v našem širším regionu. A tam přišel i „emoční zlom“. Když jsem viděl, jak vypadá výuka, kterou si řídí výhradně sami žáci, i její výstupy, hluboce pozitivně mě to zasáhlo. Viděl jsem žáky i studenty jako přirozeně sebevědomé a zároveň vstřícné a kooperativní mladé lidi, kteří v diskusi působili o několik let starší, kteří věděli, co chtějí dělat a byli v tom často velice dobří. A kteří byli navíc, řekli bychom asi „v pohodě“ nebo „šťastní“. Sudbury model demokratické školy se nám může zdát jako příliš velká „alternativa“ protože zcela obrací odpovědnost za vzdělávání a plně ji přenáší na žáka. Je radikální především z toho pohledu, že učitelé v Sudbury škole^[3] žákům sami žádné vzdělávací obsahy cíleně nenabízejí. A žáci přesto nezůstávají „negramotní“, jak bychom mohli předpokládat podle zažitého vzdělávacího paradigmatu, naopak. Následně někteří studují i na univerzitách apod., objevují a rozvíjejí své talenty, dělají to, co jim dává smysl.

V té chvíli se mi to, co jsem znal z podniků, propojilo s tím, co jsem znal ze vzdělávání. Pokud je pracovní nebo vzdělávací vztah založen na ovládání z pozice moci, pro fungování v tomto vztahu musí být nutně použita vnější motivace cukru a biče, jak ji často známe z práce i z tradičního přístupu ve vzdělávání a jak uspokojivě fungovala velice dlouhou dobu. Svět se ale mění a konkurenceschopnější začínají být podniky, které vztahy mezi svými členy zakládají na plném respektu a partnerské spolupráci, a to až do té míry, že mění svoji organizační strukturu tak, že v ní už není žádný „šéf“. Lidé si rozdělují své role a organizace funguje na důvěře a na plném převzetí odpovědnosti za sebe, za svůj život i za svoji práci a za její výsledky. To je podstatou tzv. tyrkysové organizace.^[4] A podobná výzva ke změně přístupu k druhým lidem teď podle mého názoru stojí i před vzdělávací sférou.

 

Které další podněty ke vzdělávání vás inspirují a čím? Co jste časem opustili a proč?

Lucie: V odpovědi na první otázku jsem zmínila potřebu vybudování modelové respektující školy. Dalším důležitým důvodem pro založení školy Donum Felix byla naše rodinná situace. Dostali jsme se totiž do bodu, kdy bylo třeba se rozhodnout, kam se vydají naše dvojčata po ukončení pátého ročníku malotřídní základní školy. Tehdy jsem už znala i praktikovala více než deset let Montessori systém, z tuzemska i ze zahraničí jsem měla zkušenosti s Waldorfskými školami, s výukou podle programu Začít spolu, integrovanou tematickou výukou podle Susan Kovalikové a „Kritickým myšlením“. Všechny tyto systémy mne velmi obohatily, ale žádný z nich jako celek neodpovídal našim požadavkům na plnohodnotné vzdělávací prostředí. Zdůrazňuji „našim“, protože každý může mít vzdělávací potřeby a jejich realizaci uchopeny odlišně. Proto také netvrdíme, že náš vzdělávací systém je ten jediný správný, nebo dokonce nejlepší. Každý má právo vybrat si vzdělávací cestu, která mu v dané chvíli vyhovuje a nejlépe naplňuje jeho potřeby.

Teprve když jsme objevili svobodné demokratické školy v zahraničí, přiblížili jsme se více našim ideálům. Školy typu Sudbury Valley a také Summerhill (Neill, 2015) byly a dodnes jsou pro nás velkou inspirací. Přesto nekopírujeme „slepě“ ani je, Donum Felix je svébytně se vyvíjejícím dynamickým systémem, cestou stálé změny a hledání harmonie mezi strukturou a plynutím.

To, čím jsme tradiční koncept svobodného vzdělávání zcela jistě obohatili, je komunikační filozofie a strategie „nenásilné komunikace“ amerického psychologa Marshalla Rosenberga (2016). Je pro nás základem mediačních procesů a jakýmsi „každodenním chlebem“ a jistotou pro efektivní fungování školní komunity. Spolu se sociokracií, jejíž význam ještě víc přiblíží Vladimír, a principy moderních tyrkysových organizací tvoří základní metodické pilíře školy.

Vladimír: Já zde navážu na svoji předešlou zmínku o dechberoucí zkušenosti ze Sudbury školy v Jeruzalémě. Především při první návštěvě na mne tato škola a lidé v ní udělali velice hluboký pozitivní dojem. Možná to bylo i tím, že jsem se hned při prvním fyzickém setkání se Sudbury modelem večer po škole ocitl na slavnostním zakončení projektu jednoho ze studentů. Byla to krásná náhoda, že to tak vyšlo. Zmíněný student byl při nástupu do školy „nepřizpůsobivé“ a „zlobivé“ dítě, které mělo odpor k učení, bálo se, bylo zakřiknuté a zadrhávalo ve verbálním projevu. V bezpečném prostředí Sudbury školy se tento student postupně „uklidnil“, našel sám sebe a své talenty a jeho „absolventský projekt“ byl v jeho devatenácti letech slavnostní otevření nového skateparku v Jeruzalémě. Zhruba jako patnáctiletý začal organizovat hnutí mladých lidí za vybudování nového velkého moderního a bezpečnějšího skateparku, postupně získal po různých peripetiích podporu vedení města a podílel se na designu parku. Je to dlouhý příběh, ale když jsem ten večer viděl, jak před velkým množstvím diváků a před televizními kamerami společně se starostou Jeruzaléma otevírá krásný nový skatepark, jaký má plynulý přednes, a uvědomil si, „co by z něj asi bylo“, kdyby v pravé chvíli nezískal potřebnou důvěru, přijetí a podporu, bylo to velice dojemné.

Proč to ale popisuji takto podrobně v odpovědi i na vaši otázku, co jsme opustili, nebo spíš co jsem já osobně opustil při zakládání demokratické školy u nás. Po tomto prvotním nadšení jsem měl při svých opakovaných návštěvách možnost strávit v jeruzalémské škole delší čas, viděl jsem i praxi dalších Sudbury škol v Evropě a došel jsem k tomu, že role dospělého, který pouze čeká na poptávku a na impulzy od dětí, není pro mne přirozená, že přirozené je inspirovat a nabízet to, co by mohlo pomoci. Musím pro to být samozřejmě sám zapálený, musí mi to dávat smysl a nesmím tím odvádět mladého člověka z jeho vlastní vzdělávací cesty. Viděl jsem, že někteří žáci byli v čistém Sudbury modelu vzdělávání příliš dlouho „ztraceni“, než byli schopni objevit své směřování a následovat své vývojové úkoly. Lze tedy říci, že jsme jako východisko opustili čistý model Sudbury školy a vycházeli spíše z modelu demokratické školy Summerhill ve Velké Británii, která letos slaví 100 let od svého vzniku a která má strukturovanou vzdělávací nabídku od dospělých.

 

A jakou roli hraje ve vašich inspiracích Jan Amos Komenský?

Vladimír: Jan Amos Komenský nás inspiruje svým dílem i životem, důvěrou v lidi a v možnosti jejich osobnostního růstu. Svým uvažováním a praxí významně předběhl svoji dobu. Když si představím Komenského nebo například i Marii Montessoriovou dnes, myslím, že by se také naciťovali na to, co děti potřebují, a navrhovali a zkoušeli nové věci.     

 

Představte, prosím, blíže školu Donum Felix^[5],  kterou jste společně založili. Vysvětlete, co název školy znamená a proč jste si ho zvolili.

Vladimír: Název školy Donum Felix, v překladu z latiny „Šťastný dar“, připomíná vizi demokratického vzdělávání, které přináší pozitivní efekty na třech základních úrovních. Nejprve budu díky tomuto daru schopen poznat sám sebe, být v souladu sám se sebou, objevit a rozvíjet své talenty, to je náš hlavní vzdělávací cíl. Škola je tedy především darem pro mne jako jejího žáka. Na další úrovni jsou lidé, kteří mne obklopují. Ve škole jsou to spolužáci a učitelé, doma rodiče, dále pak mí přátelé atd. Pokud budu mít pozitivní vztah sám k sobě, budu schopen mít i kvalitní vztahy navenek. A na třetí úrovni vnímáme školu jako dar pro celou společnost i planetu. Svět se nesmírně rychle mění a s ním například i požadavky trhu práce. Podle mého názoru bude schopen na trhu práce uspět v rostoucí konkurenci, do které stále více zapojují i roboti a chytré programy, jen ten, kdo bude znát a rozvíjet své talenty, kdo bude autonomní a zároveň kooperativní, kdo bude mít rozvinutou kreativitu. A to je to, o čem jsem přesvědčen, že nabízí demokratické vzdělávání, jako dar i celé společnosti. Lidi, kteří vědí, kdo jsou, si umí vytvořit práci, která je naplňuje, kteří umí vytvářet a respektovat demokratická pravidla, kteří jsou konstruktivními občany a kteří jsou schopni komunikovat nenásilně a měnit přežité zvyky a struktury. Zakladatelé demokratické školy v Jeruzalémě vidí v jejich škole mimo jiné i možnost, jak přetnout začarovaný kruh násilí, který se v jejich společnosti otáčí kolem mentality strachu, boje a ovládání. Já osobně vidím v demokratickém vzdělávání naději pro budoucnost také z pohledu zdravých a respektujících vztahů ve společnosti.

 

Vaše škola je vystavěna na konceptu svobodné demokratické školy. Co to znamená?

Lucie: Základními rysy demokratických škol jsou:

- Plná důvěra v dítě, v jeho pozitivní vnitřní program a vnitřní motivaci.

- Sebeřízení – svoboda a odpovědnost jako dvě strany téže mince, autonomie učení.

- Věkové míchání.

- Demokratické rozhodování, kde má dítě nebo žák stejný hlas jako dospělý, společné vytváření a vymáhání pravidel.

- Kvalitní vztahy a otevřená komunikace.

Ten poslední aspekt tvoří důležitý základ pro bezpečné a přijímající prostředí, které je základem konceptu demokratické školy. V Donum Felix pro něj využíváme právě respektující a nenásilnou komunikaci a shledáváme to velice důležitým. Konflikt vnímáme jako příležitost k osobnímu růstu, pro řešení konfliktů používáme mediaci. Nenásilná komunikace vede k přijetí sebe sama i druhých a podporuje spolupráci a vzájemnou pomoc. Rozvíjením těchto aspektů vzdělávání je Donum Felix inspirací i pro některé naše zahraniční partnerské školy. Určitě lze říci, že každá demokratická škola je trochu jiná, jako jsou velice různorodí lidé, kteří je spolutvoří.

 

Můžete ze svého úhlu pohledu popsat jeden den ve škole Donum Felix?

Lucie: Tak například můj dnešní den se skládal z ranního společného školního sněmu, který přinesl nejprve důležité informace o nabídce pro daný den a plánovaném výletě do lesa a potom řešení různých důležitých bodů, které přinášejí všichni členové komunity školy – děti i dospělí. Hledají se řešení, tvoří nová pravidla, případně mění ta stávající, pokud jsou nefunkční.

Pak následovalo maňáskové divadlo pro nejmenší děti (od první do třetí třídy), kde jsme s kolegyní formou scének dětem přiblížily, jaká je podstata pravidla respektu vůči věcem ostatních a proč dává smysl ho dodržovat.

Pak několik mediací mezi děvčaty, která si řeší vztahové problémy, ale zároveň zásadní otázky sebepřijetí a sebeúcty. To je typický problém, který řešíme po přechodu z běžné školy, kde děti zažily často nezdravou manipulaci, někdy i šikanu. Je to běh na dlouhou trať, někdy trvá i roky, než se mladý člověk opět „vrátí k sobě“, do vnitřní motivace a k tomu, že si zase začne vážit sám sebe, potažmo i druhých.

Poté následovala tzv. „velká mediace“, což je setkání speciálního týmu, který se schází nejméně jednou týdně a pomáhá řešit závažnější porušování pravidel nebo situace, kdy běžná mediace nebyla dostačující. V tomto týmu jsou jak dospělí, tak děti různého věku ze základní i střední školy. Cílem není pátrání po vinících a udílení trestů, ale naslouchání a hledání porozumění a pochopení obou stran v konfliktu. Hluboký pozvolný „ponor“ do světa lidských pocitů a potřeb je základem pro budování společných návrhů řešení, která často bývají nečekaně jednoduchá. Letitá praxe s touto technikou mne vede k přesvědčení, že bez takového trpělivého a upřímného sdílení není možné najít podobně efektivní a pro obě strany dobře přijatelné výstupy.

Další mediace se dvěma malými kluky toho byla opět důkazem. Je až dojemné, když slyšíte devítiletého chlapce říkat spolužákovi, se kterým má dlouhodobě problém, že od něj potřebuje, aby ho nechal jít jeho vlastní cestou a uznal jeho jedinečnost – přesně těmito slovy! A o rok starší kluk odpovídá zcela otevřeně, že to pro něj asi bude těžké, protože je naučený se tak chovat, a bude muset na změně pracovat, ale že se o to pokusí.

Takovouto mediací většinou samozřejmě situace nekončí, bude pravděpodobně nutné se s aktéry potkat znovu, možná řešit další problémy… Při našem přístupu je třeba velké trpělivosti a také permanentní práce na sobě sama.

No a po obědě jsme si v rámci filmového klubu s dětmi různého věku – tentokrát od druhé třídy základní školy až po středoškoláky – pouštěli animovaný film V hlavě (2015), který je zrovna náhodou také o emocích a prožívání. Ale filmy sledujeme různé, např. minule to byl film pro středoškoláky – Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem (1975). Po skončení filmu si o něm samozřejmě ještě povídáme a tady se zrovna dnes úžasně uplatnil další důležitý princip naší školy, a to věkové míchání. Beseda o filmu je nesrovnatelně zajímavější a přínosnější, když mohou spolu sdílet názory a diskutovat lidé včetně dětí s různými životními zkušenostmi a postoji.

 

Na webových stránkách charakterizujete koncepci školy pomocí několika hesel, jejich jádrem jsou základní hodnoty vaší školy. Jaké máte zkušenosti z demokratického rozhodování a školní samosprávy ve škole?

Vladimír: Se společným demokratickým rozhodováním máme ty nejlepší zkušenosti. Pokud děti vycítí, že jsou plně přijímány, že mají plnou důvěru a podporu, začnou se chovat velmi „moudře“ a „odpovědně“. Tento aspekt často podceňujeme, ale podle našich zkušeností jsou děti obecně mnohem kompetentnější podílet se na rozhodování, než si lidé obvykle myslí, a potvrzuje to i výzkum v této oblasti (Epstein, 2007).

Jádrem školní samosprávy je shromáždění školy, na kterém děti i dospělí společně diskutují a rozhodují důležité věci týkající se života školy, mj. přijímají pravidla školy, která jsou pak závazná pro všechny. Pro způsob přijímání společných rozhodnutí jsme na začátku podle vzoru zahraničních demokratických škol převzali systém většinového demokratického hlasování. Ale už zhruba po půl roce přišly děti s tím, že jim vadí, když je někdo přehlasuje, ale i když někoho přehlasují. Přešli jsme na systém rozhodování, o kterém jsme se až později dočetli, že se jmenuje sociokracie.^[6]

Sociokratické hlasování vypadá v praxi naší školy tak, že se předsedající ptá, jestli je někdo proti předloženému návrhu. Ten, kdo má proti návrhu malý odpor, zvedne jednu ruku, ten, jehož nesouhlas je zásadní, zvedne obě ruce. Lze tak rychle získat přehled o tom, jakou podporu návrh má. Především u těch, kdo zvedají obě ruce, ale musí jít o aktivní nesouhlas a měli by být schopni svůj postoj vysvětlit a pokud možno navrhnout lepší řešení. Společný návrh se tak rodí v diskusi uprostřed kruhu, dokud pro něj není dosažen konsenzus. Když jsme přecházeli na tento způsob hlasování, byly obavy, že tento způsob hlasování by někdy mohl zablokovat přijetí společného rozhodnutí. Školní komunita proto přijala pravidlo, že pokud se nepodaří dosáhnout společného rozhodnutí sociokraticky, daná věc se rozhodne tradičním většinovým hlasováním. Nikdy jsme k tomu nemuseli přistoupit.

 

Jak do chodu vaší školy zasáhla pandemie covidu-19?

Lucie: Omezení, která si vynutila pandemie, nás zasáhla velice citelně, protože hodně vzdělávacích procesů, které se odehrávají například v rámci ranních kruhů, nemohlo plně fungovat. Dětem velice chyběla možnost fyzického kontaktu. Na druhou stranu jsme měli výhodu, že žáci jsou zvyklí na sebeřízené vzdělávání a kromě online vzdělávacích aktivit organizovaných školou využívali i vlastní zdroje a prostředky k učení doma tak, jak jsou běžně zvyklí i ve škole.

 

Jak vidíte další perspektivu našeho školství a úsilí o jeho zkvalitňování?

Vladimír: Podle mne je důležité nebát se podívat se na systém vzdělávání jako když jej vidíte poprvé, podívat se na něj úplně novýma zvídavýma očima, vidět na jedné straně potřeby dětí, jejich různorodost a odlišné aktuální vývojové úkoly a na druhé straně moderní poznatky o fungování mozku a učení společně s rychle se měnícími požadavky trhu práce. Jsem přesvědčen, že standardní vzdělávací instituce by pak vypadala hodně odlišně. Například by nebylo zdůvodnitelné proč separovat děti podle věku a proč jim neumožnit dynamicky se měnící sdružování právě podle sdílených vývojových úkolů. Těžko by se také asi dala zdůvodnit potřeba vnější motivace známkami, kdy si děti zvykají učit se proto, aby dosáhly žádoucích známek a ne proto, aby se rozvíjely na své optimum podle svých potřeb a možností. Je dobré si uvědomit posun, který vidíme na trhu práce – pro úspěšný život už nestačí „mít dobré známky“, všichni chtějí vědět, jací jste, jestli jste „v pohodě“, jaká je vaše motivace, klíčové kompetence a jak dobře jste schopni se učit nové a odnaučit nepotřebné apod. A to se známkami nedá změřit, naopak jsem přesvědčen, že známky jsou často překážkou kvalitního vzdělání právě proto, že podporují vnější motivaci a závislost na ní. O kolik účinnější může být z tohoto pohledu sebehodnocení a přirozená průběžná zpětná vazba.

Obecně nerad používám slovo alternativní, protože to v sobě může obsahovat náboj potenciálního boje a soupeření, normálnosti a nenormálnosti. Ohledně perspektivy rozvoje školství dnes těžko může někdo tvrdit, že má jednotný recept na přípravu úspěšné budoucnosti, protože budoucnost je stále obtížněji představitelná. Podle mého názoru by proto imperativem měla být důvěra a různorodost přístupů a nabídek, které si lidé vybírají podle svých hodnot a zkušeností. Někomu může více vyhovovat strukturovanější prostředí a vnější vedení, jiný bude schopen převzít zodpovědnost za své učení a prosperovat v demokratickém typu školy. Snem je, aby v každém místě byla podle poptávky dostupná škola, která dává svými principy a celou svou organizací vzdělávání a chodu školy v maximální míře důvěru a odpovědnost za své vzdělávání dětem a snaží se respektovat jejich autonomii a unikátní vnitřní směřování.

 

Jaké máte další plány, týkající se vašeho dalšího zapojování v oblasti vzdělávání a školství?

Lucie: Chtěli bychom o naší zkušenosti více mluvit. Zatím ji sdílíme především s podobně naladěnými školami, které se sdružují v Asociaci svobodných demokratických škol^[7] a na odborně zaměřených konferencích. O náš školní vzdělávací program demokratické školy se v poslední době zajímají i některé další školy. Poptávka po přístupu, který nabízíme, mezi českými rodiči stoupá a věříme, že směr, kterým se ubíráme, může být do budoucna dobrou variantou v pestré mnohosti vzdělávacích nabídek nejen na českém trhu.   

Děkuji vám za rozhovor.

 

Literatura

Epstein, R. (2007). The Case Against Adolescence: Rediscovering the Adult in Every Teen. Quill Driver Books, U.S.

Neill A. S. (2015). Summerhill – příběh první demokratické školy na světě. Praha: Peoplecomm.

Rosenberg, M. B. (2016). Nenásilná komunikace. Praha: Portál.

 

Medailonky: 

Ing. Vladimír Dobeš, M.Sc.,

vystudoval strojní inženýrství (ČVUT, 1985), environmentální management (Univerzita v Amsterodamu, 1993) a kurz kreativní pedagogiky (DAMU, 2013). Pracoval a pracuje jako zaměstnanec školy Donum Felix, lektor, expert OSN, ředitel neziskové organizace, starosta a folkový zpěvák. Spolupracuje s univerzitou v Lundu ve Švédsku.

Kontakt: vladimir.dobes@donumfelix.cz

 

PhDr. Lucie Dobešová

vystudovala psychologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Absolvovala řadu kurzů v oblasti výchovy a vzdělávání dětí i dospělých, více než třicet let vede kurzy komunikace a průběžně pracovala jako učitelka, vychovatelka a školní psycholožka. Má zkušenosti se vzdělávacími systémy v řadě evropských zemí a dlouhodobě se věnuje i tématu inkluze.

Lucie a Vladimír mají čtyři děti a dvě vnučky.

Kontakt: lucie.dobesova@donumfelix.cz

 

^[1] https://www.nbn.org.il/aliyahpedia/education-ulpan/school-profiles/jerusalem-sudbury-democratic-school/

^[2] Čistý model Sudbury školy pochází ze Sudbury Valey School v Massachusetts, USA, která funguje už více než 40 let a poskytuje vzdělání dětem ve věku 5–18 let. Více informací lze najít na https://en.wikipedia.org/wiki/Sudbury_Valley_School nebo přímo na webových stránkách školy https://sudburyvalley.org/

^[3] Říká se jim tam staff members zaměstnanci.

^[4] Tzv. „tyrkysové organizace“ jsou založeny na plném převzetí individuální odpovědnosti, týmové spolupráci a na sebeřízení. Více informací například v knize Budoucnost organizací od Frederica Lalouxe, která u nás vyšla v roce 2016 v nakladatelství Peoplecomm nebo na internetové platformě https://reinventingorganizationswiki.com/

^[5] Více informací o soukromé Základní a Střední škole Donum Felix na Kladně viz: https://www.donumfelix.cz/.

^[6] Sociokracii lze definovat jako způsob demokratického hlasování, při kterém se rozhodnutí nepřijímá vůlí většiny, ale konsentem. Konsent se liší od konsensu v tom, že nemusí jít o plné ztotožnění se s daným návrhem. Osoba, která v rámci demokratického hlasování uděluje svůj konsent – souhlas s návrhem – s ním souhlasí, protože už nemá lepší návrh, jak řešit daný problém, a respektuje potřeby ostatních.

^[7] https://www.asociacesds.cz/