Rozhovor se Šárkou Kašpárkovou o (ne)sportování dětí a mládeže

24. 9. 2021 Karolína Dundálková

Se Šárkou Kašpárkovou, úspěšnou atletkou, olympioničkou a mistryní světa, absolventkou Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a ambasadorkou školního projektu Sazka Olympijský víceboj, jsme si povídaly o její současné práci a nejen o tom, jak je důležité, aby děti sportovaly i v dnešní koronavirem pohnuté době. 

Jste absolventkou Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Lákalo vás někdy pracovat s dětmi, věnovat se pedagogické činnosti?

Když jsem studovala na Pedagogické fakultě, tak jsem se dětem věnovat chtěla, ale vzhledem k tomu, že jsem měla kariéru poměrně dlouhou a že jsem skončila se sportem až ve třiceti pěti letech a školství mezitím prošlo vývojem a proměnou, přiznám se, že jsem neměla už odvahu se před děti postavit a učit je. Pokud bych se pro vyučování rozhodla, musela bych nějakou dobu chodit na náslechy a musela bych mít vedle sebe zkušenou kantorku, která by mi v začátku pomáhala a radila, jak se do vyučovacího procesu vrátit. Neřekla bych ale, že jsem na práci s dětmi úplně zanevřela. Naopak. Dělám teď práci, kde využívám i znalosti z vysoké školy, kterou mám vystudovanou, a znalosti z vrcholového sportu. Tím, že pracuji v rámci projektu Sazka Olympijský víceboj, jsem v kontaktu se školami, s učiteli i s dětmi, a k tomu využívám, co jsem se naučila díky sportu. Myslím si, že to, co jsem vystudovala, mě pozvedlo někam výš, protože jsem mohla spojit obě dvě oblasti života, které mě baví, ať je to práce s dětmi, škola, nebo sport. Našla jsem svým způsobem práci snů. Musím říct, že díky tomu, že jsem vystudovala vysokou školu, se mi usnadnila komunikace s učiteli, protože se na mě nedívají jenom jako na sportovce. Ulehčuje mi to moji pozici.

 

Mohla byste přiblížit, čemu se nyní profesně věnujete?

Teď je moje hlavní pracovní náplní právě práce pro Český olympijský výbor, v projektu Sazka Olympijský víceboj, který je zaměřený primárně na děti ze základních škol a odpovídajících  ročníků víceletých gymnázií. Jsem sportovní manažerka tohoto projektu a mám na starosti komunikaci a práci tady na Moravě. To je moje hlavní náplň – komunikace se školami a jejich tělocvikáři po celé Moravě.

 

A jak práce na projektu momentálně probíhá?

Samozřejmě tím, že jsou zavřené školy, je situace špatná. Mohu říct, že jsme svým způsobem bez práce, protože když byla první vlna coronavirové pandemie, zareagovali jsme na to tak, že jsme aspoň pro děti dělali motivační videa. Učitelům jsme se snažili trošku zjednodušit práci při zadávání nějakých domácích úkolů z tělesné výchovy, když jsme spustili online tréninkový deník. Tam učitelé mohli zadávat úkoly a hned viděli, jestli je děti plní, jestli si zapsali výsledek, nebo nezapsali. Pak se naštěstí protiepidemická opatření trochu rozvolnila, takže jsme v září stihli udělat republikové finále jedné části projektu – Odznaku všestrannosti. Stačili jsme zrealizovat pár olympijských tréninků na školách a pak se školy zase zavřely.

Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré, takže jsme se aspoň dostali k tomu, na co se chystáme už velmi dlouho a pořád na to nebyl čas, což je statistika dat, která máme získaná. Budeme doufat, že tato situace brzy skončí a že aspoň do konce školního roku se děti do škol vrátí a že stihneme ještě resty, které vůči školám máme, jako jsou právě olympijské tréninky. Jsme optimisté.

 

Mohla byste jenom stručně pro ty, kteří nejsou obeznámeni s projektem Sazka olympijský víceboj, popsat, o co se jedná?

Projekt se skládá ze dvou částí. První je Olympijský diplom, druhou částí je Odznak všestrannosti. Olympijský diplom je primárně zaměřený na děti na prvním stupni. Je to soubor osmi disciplín, na které se děti nemusí nijak speciálně připravovat, protože to jsou testovací disciplíny^[1]. Stačí je v průběhu školního roku splnit jednou. My pak výsledky dětí vyhodnotíme a na konci roku děti dostanou sportovní vysvědčení, kde mají porovnání svých výkonů se stejně starými dětmi v České republice. Podle výsledku testu přijdou na to, jestli jsou typ rychlostní, vytrvalostní nebo silový, a na základě toho dostanou doporučení sportů, které by se jim mohly líbit, které by si mohly vyzkoušet a které by jim i měly jít. Nehledáme vrcholové sportovce, ale primárně hledáme pro děti sportovní možnosti, kterým by se pak mohly věnovat a které by je mohly bavit.

Druhá část projektu je Olympijský odznak neboli Odznak všestrannosti, který je už primárně výkonnostně zaměřený. Projekt vznikl už před deseti lety, kdy ho založili olympijští vítězové v desetiboji Robert Změlík a Roman Šebrle. Jedná se vlastně o oprášení a aktualizování dřívějšího Odznaku zdatnosti, který se po revoluci zrušil, a tím, že Robert s Romanem byli desetibojaři, je to obdobně desetiboj pro děti. Děti v hodinách tělesné výchovy trénují deset disciplín^[2] a za dosažený výkon získávají body. Po sečtení bodů ze všech disciplín pak mohou získat odznak diamantový, zlatý, stříbrný nebo bronzový. Děti, které nedosáhnou na hodnotu k získání odznaku, dostávají odznak účastnický. K tomu dostávají také porovnání s výsledky let předešlých (pokud odznak už plnily) – kde se zlepšily, kde se zhoršily, jaká je jejich hodnota odznaku. Tam tím pádem děti vidí, kde mají rezervy a kde by se mohly zlepšit. Tím, že je odznak nastavený od věkové kategorie šest až šedesát šest plus, tak se i často stává, že učitelé plní Odznak všestrannosti společně s dětmi.

Musím říct, že ve školách, kde to takto funguje, je zřetelné, jak sport pomáhá spojovat a stmelovat kolektiv a hlavně vztah učitel – žák. Dostáváme reakce učitelů, že to má pro děti i velký motivační efekt, že nejde o hodnotu, kterou žák získá, ale jde o to, že vidí, že když sportuje a něčemu se věnuje pravidelně, tak se zlepšuje. Takže vidí, že to má nějaký smysl. Primárním cílem projektu je, aby děti našly sport, který by je mohl bavit a který by jim mohl jít, a pak také, aby viděly, že když na sobě dlouhodobě pracujeme s nějakým cílem, má to smysl, protože se zlepšujeme. Chceme ukázat dětem, že sportování má význam, ať už to je i v tom, že díky sportu mohou navázat plno přátelských vztahů a že je to svým způsobem i připraví do života. Díky sportu se člověk dostává do situací stresových, naučí se vyhrávat, prohrávat a to jsou všechno velmi důležité věci, které se pak hodí i v dospělém životě.

 

Jezdila jste na školy a setkávala jste se s dětmi před pandemií. Bylo vidět na dětech, že mají zájem o sport? Co myslíte, že děti motivuje ke sportu?

Co se týká probouzení zájmu dětí o sport, hlavní slovo zde má vždycky rodič. Takže pokud rodič nedokáže vytvořit dítěti podmínky k tomu, aby se aktivně hýbalo, tak to dítě nemá schopnost si ty podmínky vytvořit samo. Druhá největší hybná síla jsou učitelé tělesné výchovy, protože těm „prochází rukama“ děti všechny, ať už jsou to ti „méně šikovní“,  anebo ti talentování. Mají největší vliv právě na fyzický rozvoj dětí a často záleží na nich, jak dokážou děti motivovat k tomu, co dělají. Tam, kde je kvalitní tělocvikář, to vždycky funguje dobře. I třeba díky našemu projektu, který může děti namotivovat. Často jsou na školách nástěnky olympijského víceboje, kde učitelé průběžně vyvěšují výsledky sportovních výkonů. Děti mají třeba nějakého kamaráda, kterého chtějí porazit, a tak se navzájem povzbuzují, což pak funguje motivačně. Ale samozřejmě jsou děti, které sport nezajímá a které se motivují těžko, a jsou děti, které se dají namotivovat snadno nebo vůbec motivaci nepotřebují, protože je sport a pohyb baví.

 

Měla jste možnost vidět nějaké hodiny tělesné výchovy?

Měla, ale myslím si, že to není směrodatné, protože když učitel ví, že se na hodiny tělesné hodiny přijde někdo podívat, tak je hodina připravená podle jeho nejlepšího svědomí a vědomí. Dle informací, co máme, na všech školách ale neprobíhají hodiny tělesné výchovy tak, jak by měly. Přijde mi, že mizí postupně generace starých poctivých tělocvikářů, kteří byli ochotni udělat něco navíc a zadarmo, protože jim šlo vyloženě o děti. Mám pocit, že tato generace se začíná pomalu vytrácet. Na druhou stranu doufám, že právě ti „staří“ tělocvikáři předají nějaké informace těm mladším, takže se to zase všechno vrátí zpátky. Víme, že na všechny učitele, nejen tělesné výchovy, jsou kladeny velké požadavky, ať už administrativní, nebo jiné, proto se i v rámci projektu snažíme učitele namotivovat. Například pořádáme olympijské tréninky, kdy každý rok losujeme z každého kraje dvě školy. Na jaře a na podzim přivezeme do školy významného sportovce a uděláme na škole sportovní dopoledne pro žáky.  Učitelé, kteří zapisují a vkládají výsledky, za to získávají takzvané zlaťáky. Pak máme věrnostní program, kde si učitelé mohou pro sebe nebo pro své kolegy vybrat nějaké věci, například tričko z olympijské kolekce. Na konci školního roku losujeme školy, výherci dostanou finanční odměnu v hodnotě milionu korun na nákup sportovního vybavení. Snažíme se, aby školy a jejich učitelé měli pocit, že i zpětně něco dostanou.

 

Když se zastavíme u motivace, co by ještě mohlo děti motivovat kromě zmíněných rodičů a učitelů, k tomu, aby se věnovaly volnočasovému nebo i vrcholovému sportu?

Myslím si, že hodně důležité je mít nějaké vzory. Kvůli tomu jezdíme na školy i se sportovci, aby děti měly možnost se se sportovcem potkat osobně. Aby zjistily, že to jsou stejní lidé jako oni, že byli také dětmi a měli svoje problémy na cestě nahoru, když museli překonat nějaké překážky. Je třeba vytvářet v dětech pozitivní vzory. Myslím si však, že dnešní doba tomu moc nesvědčí, protože mně připadá, že když si dnes děti pustí internet, tak se jim tam ne vždy představují ty správné vzory. Bohužel silikonová kráska zajímá lidi více než někdo úspěšný, například vědec nebo sportovec. Internet poměrně hodně ovlivňuje dnešní generaci a podle toho, co tam vidí, se vyvíjí jejich osobnost. To je takový můj vnitřní pocit. 

 

Nahlédla jsem do studie Světové zdravotnické organizace (WHO) z roku 2019^[3], která uvádí, že se v České republice nedostatečně pohybuje 73 % chlapců a 82 % dívek. Většina mladistvých (66 %) se sice věnuje organizované pohybové aktivitě ve sportovních klubech a kroužcích, ale ne každý den, jak WHO doporučuje. Narůstá také počet obézních dětí (cca každé páté dítě ve věku 11 až 15 let má nadváhu nebo je obézní).  Jsou na tom podle vás dnešní děti opravdu tak „špatně“, jak uvádějí statistiky?

Tento problém je tady už dlouhodobě. Právě děláme statistiky našeho projektu a když porovnáváme výkony v některých disciplínách před padesáti lety a dnes, vidíme, že dnes výkony dětí doopravdy vycházejí hůře. Dnes mají děti nabídku zábavy daleko širší, než byla třeba před třiceti, padesáti lety, což se projeví na úkor aktivního života. Dnes si pustí internet, jsou různé hry, je televize… Takže tam tráví čas, který mohou trávit venku. Za mých mladých let v televizi nic nebylo, proto první, co jsme dělali, bylo to, že jsme šli ven. Hlavně chybí spontánní pohyb. Právě to lítání po venku, lezení po stromech. Dnes třeba vůbec nevidím hrát děti kuličky. To jsou takové věci, které postupně vymizí. Myslím si, že problém je i v tom, že rodiče mají strach posílat děti samotné ven. Je obrovské množství aut, která děti mohou zranit. Celá doba jde velmi rychle dopředu a nese to s sebou bohužel i negativní věci. Tím, že máme obézní děti, máme i hodně obézní dospělou populaci a myslím si, že právě změna by měla začít shora. Pokud se nad sebou nezamyslí starší generace, nezačne s tím něco dělat a nebude vzorem mladší generaci, tak se situace bude velmi těžko měnit. Všichni víme, že největší vzor je rodina. Pokud žijete v rodině, kde sport nebo aktivní životní styl patří k normálnímu chodu rodiny, a to nemusí být jenom sportování, mohou to být vycházky, různé výlety, tak je dost velká pravděpodobnost, že děti je pak budou praktikovat i ve svých rodinách. Pokud je to rodina, ve které když přijde domů, tatínek jde do hospody, maminka sedne k televizi a nestará se o to, co dělá dítě, maximálně zkontroluje úkoly, pak tento model v této rodině bude ve velkém procentu takto vypadat i v dalších generacích. Je otázka, kolik dětí je schopno si uvědomit, že takto nechce žít v budoucnu. Proto bych tady viděla obrovský apel právě na rodiče, nejen s ohledem na aktivní životní styl, ale i na stravovací návyky. Vše je samozřejmě i otázka financí a času, ale jedině toto je cesta, jak se z tohoto začarovaného kruhu dostat ven. Není to podle mě otázka jedné generace, ale bude to trvat trochu déle.

 

Takže jste spíš optimistka, nebo pesimistka v tomto směru? Zlepší se tato situace?

Jsem spíš optimistka, když vidím třeba tady, kde bydlím, poměrně hodně lidí, kteří teď běhají.  I hodně rodin chodí na procházky. Bylo hezké vidět, když byla první vlna pandemie, jezdili jsme s pejskem na procházku do lesa, parkoviště byla plně obsazená auty a plná rodin s dětmi. Věřím tedy, že situace se mění k lepšímu. Ale spíš bych byla ráda, aby to vydrželo, až pandemie skončí, aby se rodiny nevrátily zpátky do nákupních center a kin, aby aktivní životní styl tady zůstal i po pandemii. Myslím si, že až pandemie trochu odezní, tak by bylo zajímavé udělat statistiku lidí, kteří bohužel zemřeli s covidem nebo na covid, jestli to byli lidé obézní nebo jaké měli doprovodné nemoci, aby lidé věděli, že starat se o sebe má nějaký smysl.

 

Doufejme, že dopady pandemie budou i pozitivní. Když jsme toto téma nakously, jaké dopady má nebo bude mít podle vás uzavření škol, sportovišť a volnočasových center apod. na sportování dětí a mládeže?

Myslím si, že určitě bude hodně dětí, které přiberou na váze. Dnes už po roce o tom vycházejí různé články. Dokonce včera jsem s hrůzou četla článek, kde lékař, obezitolog, psal o tom, že někteří jeho dětští pacienti, kteří k němu chodili před pandemií a teď, přibrali deset nebo dvacet kilo. Je otázkou, jestli se tyto děti dokážou vrátit do normálu. Myslím si, že to, že děti nechodí do školy, se na této generaci velmi podepíše.  Podle toho, co ukazují výzkumy, děti, které mají problémy s váhou v dětském věku, budou mít s velkou pravděpodobností tyto problémy i v dospělosti. A na to se samozřejmě vážou různé kardiovaskulární choroby, cukrovka apod. Děti ztratily nějaký režim. A zase je teď jenom v rukou rodičů, jestli dokážou děti donutit, aby v tom režimu pokračovaly. Myslím si však, že procento takových případů bude úplně minimální. I ty děti, které už mají relativně rozum, ztrácejí motivaci, protože nevidí světlo na konci tunelu, že tato situace někdy skončí. Bude podle mě i hodně dětí, které tím budou trpět psychicky, protože nemají kontakt s kamarády. Určitě přibude dětí, které se ke sportu už nikdy nevrátí, protože zjistily, že sedět doma je daleko pohodlnější a méně náročné než se čtyřikrát týdně potit v tělocvičně.

Další otázka je také, kolik rodin pandemie poznamená finančně, jestli budou vůbec schopni dopřát dětem jejich kroužky, protože to není často levná záležitost. To pak ukáže až čas, až se vrátíme do normálu, jaké to bude mít dopady. Dělat teď predikce je velmi těžké, ale myslím si, že určitě bude nějaké procento dětí, na kterých se pandemie podepíše významně.

 

Abychom zůstaly pozitivní v tom dobrém slova smyslu, co byste v této souvislosti s ohledem na sport dětem, jejich rodičům a učitelům vzkázala?

Vzkázala bych jim, ať sportují i v této době a ať se sportu nevzdávají ani v době budoucí, protože aktivní životní styl a sportování člověku přináší benefity, jako je například lepší zdraví, a podle mě i pozitivnější pohled na svět. Ne nadarmo se o endorfinech, které se při sportu vyplavují, mluví jako o hormonech štěstí. I když se lidem kolikrát nechce, tak ať určitě jdou sportovat, protože pak pocit zadostiučinění, když se vrátí domů a řeknou si „tak dneska jsem nechtěl a šel jsem“, je parádní. Aby se nepřipravovali o krásné pocity a zážitky, které jim sport a aktivní životní styl může přinést do života.

Děkujeme za povzbudivá slova a za váš čas, který jste si našla pro náš rozhovor.

 

Mgr. Šárka Kašpárková

vystudovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně v oboru učitelství pro první stupeň ZŠ. Během své sportovní kariéry se věnovala basketbalu, skoku do výšky a trojskoku, ze kterého získala titul mistryně světa a bronzovou medaili na olympijských hrách. V roce 2014 jí byla udělena Zlatá medaile Masarykovy univerzity. V současnosti je sportovní manažerkou projektu Sazka Olympijský víceboj, který je zaštiťován Českým olympijským výborem a jehož cílem je přivést ke sportování co nejvíce dětí, ukázat jim sport jako zábavu a přirozený životní styl.

Kontakt: kasparkova@olympic.cz

 

^[1] 1. Hluboký předklon, 2. T-běh, 3. Zkrácené sedy-lehy, 4. Postoj čápa, 5. Sprint 60 m, 6. Běh na 500 m (1. stupeň) / Běh na 1000 m (2. stupeň), 7. Skok z místa (1. stupeň) / Trojskok snožmo (2. stupeň), 8. Hod basketbalovým míčem (pozn. redakce).

^[2] Devět z deseti disciplín je povinných, v desáté si mohou žáci vybrat ze tří variant: 1. Běh na 60 m, 2. Skok daleký z rozběhu, 3. Hod medicinbalem (2 kg) obouruč přes hlavu vzad, 4. Shyby na šikmé lavičce po dobu 2 minut, 5. Skákání přes švihadlo po dobu 2 minut, 6. Trojskok snožmo z místa, 7. Kliky po dobu 2 minut,  8. Lehy-sedy po dobu 2 minut, 9. Hod míčkem (150 g), 10. A) Běh na 1000 m, b) Dribling s basketbalovým míčem po dobu 2 minut, c) Plavání po dobu 2 minut (pozn. redakce).

 

^[3] Viz Mezinárodní výzkumná studie o zdraví a životním stylu dětí a školáků na https://hbsc.cz/