Třikrát František Všetička

3. 11. 2019 Jiří Poláček

Všetička, F. (2018). Fenomén formy. O poetice české poezie. Olomouc: Nakladatelství Václav Lukeš – Poznání;

Všetička, F. (2018). Enegie Ephialta. O kompoziční poetice české prózy padesátých let 20. století. Praha: Nakladatelství Jan Majcher – Cherm;

Všetička, F. (2018). Bezručova báseň. O poetice básníkovy poezie. Olomouc: Nakladatelství Václav Lukeš – Poznání.

Literární vědci – stejně jako badatelé z jiných společenskovědních sfér – publikují řadu monografií, sborníků či svazků studií, jejichž adresáty by měli být též učitelé češtiny. Namnoze tomu tak však není: tyto práce jsou často příliš speciální, těžko dostupné, společensky málo relevantní. Přesto leckteré z nich mohou učitelům rozšiřovat a prohlubovat vzdělání a zároveň být použitelné při výuce. Knihy této ražby píše například olomoucký literární historik, beletrista a překladatel František Všetička (*1932). Z jeho četných děl lze ve školství pracovat s fejetonisticky pojatými literárními průvodci (Olomouc literární 1–3, 2002, 2014, 2016; Morava a Slezsko literární, 2009; Rakousko literární, 2010; Polsko literární, 2017), a to i při přípravě různých výletů nebo exkurzí.

Všetička je ovšem znám hlavně jako teoretik zaměřený na poetiku literárních děl. V roce 2018 vydal hned tři takto orientované knihy. První z nich nazval Fenomén formy a vybavil ji podtitulem O poetice české poezie. Zahrnul do ní šestadvacet kapitol, jejichž prvotní verze otiskl již v literárních časopisech a sbornících. V každé z nich z hlediska kompoziční výstavby interpretuje jedno dílo z české poezie 19. a 20. století. Začíná rozborem romance Vojtěcha Nejedlého Jaromír na honbě a Macharovy Magdalény, poté vybírá básně ze čtyř sbírek Viktora Dyka, prvotiny Otokara Fischera Království světa, tří sbírek Fráni Šrámka včetně známého Splavu a dvou sbírek Konstantina Biebla. Všímá si rovněž rozhlásků Eduarda Basse a Karla Čapka.

Dále přibližuje dvě Seifertovy sbírky z okupačních let (Světlem oděná, Vějíř Boženy Němcové), tři Hrubínova díla (Proměnu, Romanci pro křídlovku a Lešanské jesličky), načež se soustřeďuje na poetiku Bohuslava Reynka. V posledních kapitolách pojednává o básnické tvorbě mladších a méně známých autorek a autorů: Lýdie Romanské, Karla Trinkewitze, Aloise Marhoula, Libuše Čačalové, Anastáze Opaska a Karla Vysloužila. Jakkoli se ve všech interpretacích zabývá hlavně kompozičními otázkami, neopomíjí ani tematiku rozebíraných básní, osobnosti jejich tvůrců a náležitý kontext, což je vítané i pro potřeby výuky. Uvedené kapitoly doplňuje slovníkem užitých pojmů.     

V druhé knize nazvané Energie Ephialta navazuje na pět svazků, v nichž analyzoval vybraná prozaická díla od desátých do čtyřicátých let 20. století (Podoby prózy, 1997; Tektonika textu, 2001; Kroky Kalliopé, 2003; Možnosti Meleté, 2005; Ariadnino arkanum, 2011). S opětovným zaměřením na kompoziční problematiku tu interpretuje sedmnáct próz z padesátých let minulého století, přičemž bere v potaz díla vydaná oficiálně u nás i v exilových nakladatelstvích. Jde například o romány a novelu Egona Hostovského (Nezvěstný, Půlnoční pacient, Dobročinný večírek), romány Josefa Škvoreckého (Zbabělci), Edvarda Valenty (Jdi za zeleným světlem) a Karla Ptáčníka (Ročník jedenadvacet), o Otčenáškovu novelu Romeo, Julia a tma či o Neffovu románovou pentalogii Sňatky z rozumu.    

Všetička zde věnuje pozornost též knihám pro děti mládež, jejichž autory jsou Vítězslav Nezval (Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti), M. V. Kratochvíl (Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela), Ludvík Aškenazy (Putování za švestkovou vůní), Jaromír Tomeček (Věčný hvozd) a L. M. Pařízek (Prales leopardů). Je nasnadě, že právě kapitoly o těchto dílech mohou učitele češtiny na základních školách zaujmout více než předchozí analýzy. Jestliže studie ze souboru Fenomén formy vyšly nejprve v časopisech a sbornících, je tomu tak i u kapitol z druhé knihy, doplněné mj. nástinem prózy padesátých let, obecným pojednáním o kompoziční výstavbě a doslovem Iva Pospíšila. Interpretace pěti zmíněných dětských knížek byly poprvé publikovány v Ladění, časopisu vydávaném na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.

V roce 2018 uplynulo šedesát let od smrti Petra Bezruče. Již o rok dříve vyšly jeho Slezské písně s ilustracemi jednaosmdesáti výtvarníků a v řečeném roce 2018 byl vydán sborník pojmenovaný Petr Bezruč – bard prvý, co promluvil.  K těmto publikacím lze přiřadit Všetičkovu knihu Bezručova báseň, zaměřenou na básníkovu poetiku. Její autor v ní rozebírá deset básní ze Slezských písní, jejichž texty zároveň otiskuje, a také skladbu Stužkonoska modrá. Jeho výklady, porůznu už publikované, jsou završené obecným pojednáním o kompoziční stránce Bezručovy poezie a slovníkem méně známých pojmů. Učitelům češtiny umožňují získat hlubší poznatky o tvorbě uvedeného básníka a pak je aplikovat při výuce.

doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.

katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty MU