Výchova k podnikavosti v Izraeli

16. 4. 2021 Kateřina Lojdová

Senor, D., & Singer, S. (2015). Start-up nation: příběh izraelského hospodářského zázraku. Praha: Aligier.

V českém vzdělávání se do popředí dostává výchova k podnikavosti. V rubrice Recenze vám proto tentokrát spíše než recenzi nabízíme nahlédnutí do knihy, která je jedinečnou sbírkou příběhů o podnikavosti jednotlivců i celého státu. Možná vás překvapí, že jedním ze států s nejvyšším počtem založených nových podniků na počet obyvatel je Izrael. V zemi, která existuje pouhých šedesát let, má méně obyvatel než Česká republika, nemá žádné přírodní zdroje, je obklopena nepřáteli a od svého založení je nepřetržitě ve válečném stavu, vzniká mnohem větší počet nových firem než ve velkých, stabilních zemích žijících v míru. Jedná se zejména o technologické firmy, které dosahují obrovských obratů na světových burzách. Odpovědi autorů na otázku, proč tomu tak je, mohou být inspirativní i pro českou (nejen pedagogickou) veřejnost.

Základy prosperity můžeme hledat ve vzdělání. Vzdělávání chlapců a dívek je v Izraeli na rozdíl od jiných zemí Blízkého východu společné. Oddělené vzdělávání zejména v arabských zemích možná paradoxně znevýhodňuje i chlapce, neboť učiteli dívek jsou pouze ženy a učiteli chlapců muži. Do učitelského povolání se zde však mnoho mužů nehrne, kvalita učitelů pro chlapce je tak problematická (s. 243). V Izraeli se nachází špičkové univerzity a výzkumná pracoviště. Čtyři z nich se řadí na seznam 150 nejlepších univerzit na světě (s. 231). Kromě jednoho z nejvyšších akademických výkonů však univerzity úzce spolupracují s firmami a výsledky akademického výzkumu využívají komerčně.

Stejnou váhu jako akademické vzdělání zde však mají i zkušenosti z armády. V Izraeli je povinná vojenská služba pro muže i ženy v rozsahu dvou až tří let. Mladí lidé získávají praktické zkušenosti s vedením desítek lidí a odpovědností za techniku v hodnotě miliónu dolarů. Izraelská armáda je přitom relativně nehierarchická, poskytuje autonomii v rozhodování, vede níže postavené důstojníky, aby se svými nadřízenými diskutovali, a umožňuje zpochybňovat rozhodnutí velitelů, včetně generálů. Například kávu jde připravit ten, kdo sedí nejblíže kávovaru, je tedy běžné, že generál připravuje kávu pro vojíny nebo naopak (s. 56). Lidé kolem 20 let zde nesou zodpovědnost jako jejich vrstevníci málokde na světe. Jeden pilot helikoptéry například dostal za úkol během libanonské války v roce 2006 evakuovat raněného vojáka z Libanonu. Voják však ležel na nosítkách v hustém keřovém porostu, kde nebylo možné přistát. Není přitom žádný předpisový návod, jak takovou situaci řešit. Mladý pilot použil ocasní rotor svého stroje jako sekačku, přičemž ve kterémkoliv okamžiku se mohl rotor rozlomit a helikoptéra zřítit. Úkol se mu podařilo splnit.

V izraelských elitních jednotkách probíhá každý den náročná reflexe vojenských operací, které příslušníci rozebírají bez ohledu na postavení (s. 102). Zajímavý je i přístup k hodnocení. V izraelské armádě najdeme tendenci hodnotit všechny výkony – dobré i špatné – neutrálně. Neúspěch není stigma, nýbrž prostředkem k poučení se (s. 34). „Obhajovat chyby není populární, pokud jste se sekli, máte ukázat, čemu jste se přitom naučili“ (s. 103).

Příkladem elitní vojenské jednotky je Talpiot („vrchol usilování“). Každoročně obdrží nejlepší 2 procenta středoškoláků pozvánku, aby se zúčastnili náročného přijímacího řízení zaměřeného na matematiku a fyziku. Projde každý desátý. Vojenská služba je zde spojena se špičkovým univerzitním vzděláváním. Elitářský program byl terčem kritiky, nicméně mezi jeho absolventy je množství vědeckých pracovníků a zakladatelů nejúspěšnějších firem. Elitní armádní jednotky slouží jako inkubátory pro tisíce nových podniků zaměřených na technologie (s. 109), a to nejen díky nabitým technickým a manažerským dovednostem, ale i díky síti kontaktů, které se upevňují i později v záložní službě. Určitá nehierarchičnost v armádě se promítá do občanského života. Profesor získá v armádě respekt ke svému studentovi, šéf firmy k zaměstnanci s vyšší vojenskou hodností. Armáda však také přispívá ke stírání sociálních nerovností. Každý Izraelec má z armády kontakty s lidmi, se kterými by se jinak nesetkal.

Mladí Izraelci také hodně cestují. Většina Izraelců mladších 35 let navštívila alespoň 12 zemí. Jejich mottem je: „vydejte se daleko, zůstaňte dlouho, nahlédněte hluboko“ (s. 65). V anekdotě týkající se počtu izraelských cestovatelů majitel hotelu kouká, jak host vytahuje izraelský pas a ptá se: „Mimochodem, kolik vás je dohromady?“ Mladý Izraelec odpoví, že sedm milionů. „A kolik z nich ještě pořád žije v Izraeli?“ ptá se hoteliér.

Podnikavosti napomáhá i kultura odlišných názorů, otevřených diskusí a prostoru pro improvizaci. Tato kultura může být inspirativní i pro řízení českých škol. „Schopný manažer by měl usilovat o maximalizaci odporu (tedy o dostatečně velkou opozici ke svým názorům). Zejména pokud se organizace dostane do problémů, nedostatek odporu může znamenat problém. Může to znamenat, že změna, kterou chcete prosadit, není dost radikální nebo že opozice přešla do podzemí. Pokud si ani neuvědomujete, že s vámi lidé v organizaci nesouhlasí, máte skutečný problém“ (s. 40).

Izraelská společnost rozvíjí podnikavost také tím, že lidé mohou překračovat hranice a přicházet s provokujícími nápady (s. 108). Izraelec se vás klidně zeptá: „Proč jste vy mým nadřízeným, ne já vaším?“ Průbojnost a houževnost ilustruje i další anekdota z knihy: Na rohu ulice postávají čtyři muži: Američan, Rus, Číňan a Izraelec. Přijde k nim novinář a osloví je: „Promiňte, jaký je váš názor na nedostatek masa?“. Američan se ptá: „Co je nedostatek?“. Rus se ptá: „Co je maso?“ Číňan se ptá: „Co je názor?“ Izraelec se ptá: „Co je promiňte?“

Podobně jako Izrael se tedy můžeme zaměřit na zdroje, které jsou sice vzácné, ale obnovitelné. Jsou jimi inovace. Poučením z izraelského příkladu je, že k jejich naplňování je potřeba nejen individuální houževnatost, ale i společenská soudržnost. Izraelský příklad však jistě není přenositelných do našich podmínek. Koneckonců chov ryb v pouštních podmínkách zatím řešit nemusíme (přestože chov ryb v poušti se nejprve nejevil jako dobrý nápad, Izraelci našli využití vody z osmimetrové pouštní studně, která měla vysokou teplotu a nadměrný obsah soli k chovu teplovodních ryb). Proto je výzvou nejen pro české školy hledat vlastní cestu rozvíjení podnikavosti v našem kulturně-geografickém kontextu.

Kateřina Lojdová

Katedra pedagogiky
Pedagogická fakulta MU